SLEPÝ STAŘEČEK.

SLEPÝ STAŘEČEK.
Vodil jsem jeho a on mne lipovou cestou v chládku, on na konci byl svého dne, a já zas na počátku. Za ruce jsme se drželi, dvě děti, osiřelí, v korunách stromů hučely nedělní píseň včely. A západ žhavící se rděl, děd v nedočkavé touze se mrtvým zrakem zahleděl v ten požár nebes dlouze. Zor zahořel mu upřený, a jakby pil tu záři a prožehnout chtěl plameny tmu strašnou svého stáří. Mne zvábil modrý motýlek a jahodina zralá a výtrysk žlutých světýlek, jež lecha travou stlala. 23 A nemohl jsem chápati, proč dívá se děd vznícen a zapadá jak v závrati v ten řeřavící jícen, že zalit vnitřní blahostí s cev usmířeným tepem si nesl světlo věčnosti ztad ve svém zraku slepém. 24