TICHÉ ŠTĚSTÍ.

TICHÉ ŠTĚSTÍ.
Aloisu Jiráskovi.
Jít poli úzkou pěšinou a patřit ve žně čas, jak bohatí se rovinou tvá úroda, tvůj klas, jak z brázdy tryská, zorané tvým pluhem, rukou tvou – ach, jaké štěstí neznané chví srdce hlubinou! Pták zpívá kdesi v oblaku, a létem voní mez, co je to božích zázraků, co je to divů dnes! Zapomněl’s rázem docela, jak do zoraných lích nejedna křemel vletěla z čích’s rukou závistných, a nevíš už, jak do rána nejednou byla v spěch kýms mladá setba zdupána všem lidem na posměch. 82 Chléb duší lačných v úlevu tak musí vždycky zrát, a šťasten, komu bez hněvu lze nad svým polem stát a dívat se, jak vlnění jde v nedohlednou dál, a cítit, nových dychtění že květ mu v duši vzplál: Zas chytit pluh, jenž neumdlí, a čelo schýlit v zem, mít úsměv těm, kdož ničí zlí, a zlaté klasy všem. (1901.)
83