SUKNĚ.
Ironický gazel.
Z dob Ludvíků až v naše časy smutné,
kdy k podzimu vše dozrává a žlutne,
ty’s živa jediná a záříš slavně, sukně!
Moc světa v každém záhybu tvém leží,
ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně;
šust ovruby tvé hudba rajsky svěží,
jež miliony krotí, opojuje, sukně!
Van vlečky tvé a nadzdvižené třásně
jak dech je fialek a balšámu, ó sukně,
a sloka nejkrásnější v žití básně.
Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně,
co básníků i nebásníků šílí
za tvojí stopou vlnivou, ó sukně,
co Ovidů dnes trpký exil sdílí,
že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně,
co Závišů, co Flahautů se zvedá
dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó sukně!
Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá,
a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně!
Kdož neviděl by, jak se steleš jemně
od stupňů oltářních až k stupňům trůnů, sukně,
89
jak hedváb lučin bedry matky země,
jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně,
pro kročej onoho, kdož se ti klaní,
jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó sukně,
kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní!
Ó paní Protekce, ó shlédni na mne, sukně,
roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu!
Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně,
ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu.
Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně,
dští lem tvůj rosu požehnání s hůry,
a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně!
jak zlatá jabka visí synekury.
Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně,
tvůj rozmar krví bodáků se myje,
a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně,
tě k podloze brát musí historie.
V rým chatrný jsem vložil slávu tvoji, sukně,
a srdce mé jinšího přání nemá,
než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně,
a nikdy nevyřkla své anathema.
Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně,
až do dne, kdy on v rozvaliště chudé
se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně,
to jistě také skončí se a bude.
1886.
90