OKO.
Tam na dně staré studny v tmách
na hradním dvoře v rumu
tam oko sedí, nedosáh’
dna toho nikdo ve prozkumu.
A, pane, dost jich lítlo v hloub
zoufalým skokem ze života!
Trochu se’s nahnul, křivo stoup’,
a už tě stáhlo ke dnu, slota!
Přikryli jícen, trámem v trám
na pevno zahradili v skále,
skulinou však ty vidíš tam
to oko otevřené stále. –
Stařeček ved’ mne, v onen den
pevněji pěstičku mi svíral,
a já jsem dětsky ustrašen
skulinou do propasti zíral.
A vskutku oko blyštivě
zeleným plamem mžiká klamné,
z tmy blíž a blíž jde děsivě
a v hrozbě upírá se na mne.
33
V propasti propast oko jest –
stařeček k sobě tisk’ mne úže:
„Držet se musíš, držet hvězd,
potom tě ono nepřemůže.“
A já je vídám od těch čas,
odkudsi dívá se, dívá
bezbrvé oko na mne zas,
a za ním tma, tma černá zívá.
Odkudsi hledí, nevím zkad,
ni k jakým servalo by stržím,
jen cítím, že bych v hloub tu pad’.
Však držím se, seč síly, držím.
Sic hvězdy v dálném daleku
své cesty nedosáhle značí,
ale být silným člověku
paprsek jediný z nich stačí.
34