LIDSKÉ MUKY.
Vedle božích lidské muky
vztyčují se k české líše,
na Psohlavsku trčí jedna,
na Blaťácku druhá v pýše.
Svatá krev tu také tekla,
velké srdce dotepalo,
vzdorné čelo sesivělo,
přímé oko doblýskalo.
Nechtělas’se ohnout v rmutu,
selská šíje, zvůle dravá
když tě chtěla ve jho vstrčit –
jak klas padá, padla hlava.
Padla hlava rychtářova
v hanlivého meče kmitu,
zavřela se sivá země
nad potomkem Táboritů.
Ale v tom již ze semene
tajůplně kořen klíčil,
aby vzhůru do azuru
svobodný květ bílý vztýčil.
47
Do hlubiny srdcí vrostl,
tamodtud ho nevyrvete,
kvete bíle do naděje,
do pomsty zas krví kvete.
Květe bílý, blahoslaven
rozkvítej dál v požehnání
a se množ jak polní kvítí
rozhořené polem, strání.
Dost’ je zrn tvých v české zemi
ke vzklíčení, k rozkvetení
do svobody z lidské muky
jásavého rozednění.
48