Jsem drobný pastýř z hor. Mé stádo malé
obíhá roklinou a šplhá k skále
a mlékem živí mě, jež vděčné dojím.
Ty, Bože velký, pastýřem jsi světů,
hvězd zástup vodíš, bzučnou včelku v květu
a živ jsi silou svou, neb vše jest tvojím.
Před Tebou skláním se, když vstává den,
když luna vychází – buď veleben!
Já jsem pánem země. Pod mým pluhem
křiví se a brázdí, když jdu luhem,
železným mým ostřím rozeklána
musí rodit, živit svého pána.
Mojí jest i útrob jejích plody,
otrokyně chystat musí hody.
Volný jsem jak černý orel z hor.
Jeho sílu mám i jeho vzdor!
Můj Otče dobrý! Všechno z Tvé je ruky!
Ty rosou skrápíš nivy, květin puky,
a slunce Tvoje všemu život vlévá.
Mlékem a medem plníš bujné lány,
mé stany květem dětí požehnány,
a hojně mláďat mečí z mého chléva.
Z Tvé ruky dařen, vše Ti dávám v plen –
ó přijmi oběť mou! Buď veleben!
Stodoly mé – ovoce mé práce,
mozoly mé – já jsem všeho vládce.
Co jsem vyrval z lůna černavého,
pro ženu a děti rodu mého,
nechci krmit havěť příživníků,
nechci proseb, netřeba mi díků,
zemských tuláků ni duchů sbor
nemá na to práva. Toť můj vzdor!
Můj horský stan je chudý, nemá šperků,
jen sýra koláče a mléko v džberku
a žinčice, již v měděňáku vařím.
Leč královna tu bydlí s dětmi svými,
učí je modlit ústky růžovými.
Jen tu, jen tu já svojí láskou dařím.
Nestojím o úsměvy cizích žen.
Jsem spokojen. Buď Pán můj veleben!
Mým je svět, kde jaká srnka štíhlá,
pro můj ret a objetí se zlíhla:
pouště gazelu neb vílu lesů,
každou oběť pod svou střechu nesu,
uložím ji na levhartí kůže,
na koberců sladké, měkké lůže.
Mým je každý květ i rosný zor.
Vypij – zahoď! Tak můj velí vzdor.
Já raduji se, když se daří trávě,
i osení když bují v plné slávě,
já raduji se, když mé kravky tuční,
i když můj bratr těžké sváží snopy,
když včelka v zlatě pylovém se topí,
i když se směje prosté kvítko luční.
Všem přeji radosti a věrných žen.
Když vše je šťastno, Bůh buď veleben!
Proč má druhý zlato, tučné voly?
Vše má mojím být, kam zhlédnu koli.
Já jsem pánem! Rabi buďtež oni!
Pod mou knutou nechť své šíje kloní!
Já jsem šlechtic. Ostatní je cháska.
Nad tou nechať panský bič můj práská.
Na všechny nechť přijde zhyn a mor!
Neznám ponížení. Já jsem vzdor!
Já odpouštím ti, bratře! Víš, co činíš?
Sám vnitřní tmou si slunce boží stíníš.
Já darů nebes mírně požívám
a stavím oltář Tvůrci po obřadu
a z toho, co mi dal, mu oběť kladu
a vděčným okem k nebesům se dívám.
A když má oběť stoupá jako sen,
dím vroucím retem: Bůh buď veleben!
Proklet buď! Já neznám žádných bohů!
Břicho bohem mým! Co chci, to mohu!
Žij a užij! To jest moje víra.
Zemru tak, jak zvíře každé zmírá.
Ale nežli sudby los mé zdrtí,
rozkoší všech musím urvat smrti,
zdeptat červy! Zhyň, kdo sláb a chor!
Ty jsi Pokora, a já jsem vzdor!
Tak drama prvních obou lidských synů
se opakuje v stálých obměnách:
Ten, který věří, obětí je zhynu,
a ten, jenž vzdoruje, je pán a vrah.
Leč hyne s hrudou, ku které se přivil,
a paměť jeho žije prokletá,
a ten, jejž on kdys udupal a zkřivil,
ovlažen rosou rajskou rozkvétá.