Jen jedna píseň může pravá býti.
„Ač tropického jihu žhavé kvítí
tě omámí, že spit jsi jako vínem,
v němž kypí krůpěj krve Bakchantek,
ať Saharou jda pookřeješ stínem,
jejž vrhl v písek palem svůdný vděk,
ať sfinga bájná, jež tu trčí v písku,
tě k dumám pohne kouzlem hlubokým,
ať v ustrnutí zíráš k obelisku,
v nějž Hâfiz vepsal nesmrtelný rým,
ať Olymp celý s bohů krásou nahou,
že sotva dýcháš, zajme duši tvou,
a Léthe toužíš opiti se vlahou:
to vše je hlasem, který ozvěnou
jen zachvěje tvým nitrem malou chvíli,
a touha větší, jako holub bílý,
se snese k tobě a pohne ti rtoma:
mně stýská se, oh, nejsem, nejsem doma!
Však umění je, které nezná mezí;
leč tvořit ze sebe a sobě zas,
v tom vrchol pravý tvůrčí síly vězí,
tak řecký básník kráčel na Parnas,
a za ním sochař nesl svoje vlohy
a v pýše té své vlastní stvořil bohy. –
Té síly není víc?... Hle, skloň se k zemi,
k té zemi své, již stíní perutěmi
Slovanstva bílý orel široce,
a z každé hroudy, z každé brázdy vzplane
pro tvoje snění vděčné ovoce.
Ztad Vineta zas v nové kráse vstane,
jak dotekla se Kollárových strun,
ztad kosti vstanou tvojich bohatýrů
a v boji novém za volnosť a víru
na opuštěný vsednou znova trůn.––
Či neslyšíš, co každý kámen zpívá,
čím slavík v letní noci klokotá,
co v hradů ssuti do dneška se skrývá,
kamž sáhla kdysi burná cizota?
Či neslyšíš těch tužeb, snův a přání,
jež zaznívají z lidu tvého úst;
duch lidu jísti chce a k jeho ždání
máš odpovědi půst a zase půst? – – “
Kdo jsi, Ó smělče, co to mluvíš ke mně?
„Jsem dobrý genij“ – zní z úst jeho temně –
„jen jedna píseň může pravá býti,
jde ze srdce a za srdce zas chytí...!“