Kdes v šerém koutě tiché galerie
stál starý krunýř Bůh ví kolik let,
rez narudlá jej hustou třísní kryje,
a do nitra si křižák síť svou vpřed'
v to místo právě, kde kdys nedočkavě
bušilo srdce u válečné vřavě,
kde udatenství rudý hořel květ.
Přitmělou síní smavé jitro táhlo,
v něm vůně po růžích a ptačí zpěv,
a paprsk slunce pronik' šerem náhlo,
že ocel vzplála jako čerstvá krev.
V paprsku muška jako perla světlá
ve zrádné nitro do krunýře sletla,
a v nitek spleti její zmizel zjev.
A život celý, jeho boj a vření,
výkřiky vášně, bídy krutý hlod
stál před mou duší v onom okamžení
a bouří byl a jekem velkých vod,
kde píseň ptačí, poesie ryzí,
v chaosu zvuků zaniká a mizí
jak v mračen temnu hvězdy malý bod.
Kyj Kajnů, Nerona se lvy zlými,
Rím potomní a hranic hustý čoud,
moderní bodák s hroty blysknavými:
vše rojí galerie šerý kout.
Tůň činí z žití, kde zřím v kruté muce
jen ze člověka sepjaté dvě ruce,
pár bublin u úst, kdy chce vydechnout.
Za třpytnou muškou sny, jež v mládí sníme,
mizely v hrobě v lepké pavuči,
stisk rukou, víra, na dně kdesi dříme
v ocele chladné drsné náruči,
a ze rtů lásky – oh, zda více třeba! –
to slyším zníti: „chleba, napřed chleba!“
jak prospěch v koutku kdesi poručí.
A postať jakás, socha, modla zlatá
vstávala z temna zlatem zářící,
já zřel, jak sevšad lidí dav k ní chvátá
s plamennou touhou, vášní, na líci.
Kdo jsi? dím. – „Doba, staré zlaté tele...“
a v děsu zřel jsem místo Israele
vše lidstvo kolem v tísni tančící. – –
Ó přelude, Ó pravdo, básníkovi
zda popřáno jen hlédnout ve tvůj taj,
kdy myšlénka jak motýl purpurový
mu k čelu snese zakrývanou báj! – – –
A hle, – tu míč se kmitl síní malý,
snad děti kdesi v zahradě si hrály,
a v krunýř vlítl maní přes okraj.
A za ním v spěchu laškujíce spolu
s hošíkem děvče vběhlo do síně.
Dvé drobných ruček kotí krunýř dolů
a pavuč trhá v jeho dutině...
Pryč vidiny – já jsem viděl v chvění
to veliké a pravé rozluštění
a v sobě spasitelné jedině:
Já viděl Lásku. Plála z očí dětí
a byla svatá, snad že Bůh to sám,
ručky si tiskly – ptáci, kteří letí
s maličkým míčem znova ke svým hrám. –
O dobro, právo, zákone, Ó blaho,
co jedině můž lidstvu býti draho,
juž vím, kam jít a kde tě hledat mám.