Pohádka o zajatém obrovi.

Beneš Doubravský

To báj stará vypravuje: V skalných klenbách temné sluje sta let obr najatý pro cizí lid musel dříti, kladivem v kov tvrdý bíti, přízi stkávat na šaty. Sta let různé věci robil: meče koval, štíty zdobil, v látky kouzlil květů roj, stavěl krov dnes, zítra pluhy den byl jeden jako druhý: samý pot a samý znoj. bůh sám s hvězdné výše soucitem jat, vstoup v tmu skrýše a k obrovi měkce děl: Dost jsi dřel se, brachu šedý, dost těch trampot, nuž, slyš tedy, rci sám, co by’s nyní chtěl? Vyřkni to jen, bůh vše splní!“ – – Obrovi se prsa vlní, ruka maně hledá skráň. V hlavě se to divě rojí, srdce buší v nepokoji, v pěsť se svírá drsná dlaň. Najednou se obr zvedá, žárem plá tvář jeho šedá, ohněm sálá jeho hled. Nuže, žádám, bože milý, abych mohl v této chvíli vlastním zrakem pohledět na vše, co v drahné době zrobily ruce obě, co můj rozum vytvořil. To bych vše rád viděl nyní pohromadě, v jedné síni!... To ždám, by’s mně vyplnil.“ Sotva pronesslova tato, sluj se mění v zář a zlato, všude jas a všude plam. V dálce mizí šedé stěny, strop je nad ním otevřený před ním se pak zvedáchrám. Chrám to práce velkolepý! Pluhy v něm a rádla, cepy, šatů plno, mnohý skvost, lesklé meče, zdobné štíty, nádoby, v něž květy vryty, cetek spousta pro radost. Obrovi se dech tají, sval se chví a oči plají, – – váhá vstoupit v bajný chrám. Pak přec vstoupil. – Co to tady? Vždyť co vidí kolem všady, to vše zrobil přec on sám?! Ano, ano, poznává to: Zde ten pohár samé zlato, tam ten meč a ten zde pluh, všechna tato zářná díla! Ze všech sálá jeho síla, šlehá vlastní jeho duch! V žilách hned to pláhned zebe... Obr poznal sama sebe, svoji sílu, rozum svůj! Ha, kdo umí robit toto, ten zde věru není proto, by byl zavřen v temnou sluj!“ Cítil na ráz plamen v těle, pružnosť v pažích, hrdosť v čele kladivo v pěsť chytl svou. Vyrazil ven a hned směle vrhse na své věznitele, stloukje rukou svalnatou... Och, náš lide uhnětený! Také dnes tvé sluje stěny mění se ti v práce chrám! Kéž by’s jak ten obr z báje vycítil v něm sil svých taje a poznal tam sebe sám. Pak by na ráz plamen tělem, hrdosť tvojím starým čelem a vzdor projel duší tvou! A ty sílou ducha svého z vězení by’s staletého vysvobodil hroudu svou.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

kovadlina, perlík, kovář, kladivo, kovárna, železo, bušit, kovat, výheň, měch

116. báseň z celkových 282

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  2. Ve starém krunýři. (František Serafínský Procházka)
  3. Rýč a pluh. (Adolf Heyduk)
  4. KOVÁŘ A SMRT (Jaroslav Vrchlický)
  5. Při bourání trestnice Svato-Václavské. (Jaroslav Vrchlický)
  6. ZVONY A KLADIVA (František Serafínský Procházka)
  7. VI. ÚKLADY LOKIHO. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Práce. (Růžena Jesenská)
  9. Lumírova píseň. (Jaroslav Vrchlický)
  10. 12. srpen 1881. (Jaroslav Vrchlický)