To báj stará vypravuje:
V skalných klenbách temné sluje
sta let obr najatý
pro cizí lid musel dříti,
kladivem v kov tvrdý bíti,
přízi stkávat na šaty.
Sta let různé věci robil:
meče koval, štíty zdobil,
v látky kouzlil květů roj,
stavěl krov dnes, zítra pluhy –
den byl jeden jako druhý:
samý pot a samý znoj.
Až bůh sám s té hvězdné výše
soucitem jat, vstoup v tmu skrýše
a k obrovi měkce děl:
„Dost jsi dřel se, brachu šedý,
dost těch trampot, nuž, slyš tedy,
rci sám, co by’s nyní chtěl?
Vyřkni to jen, bůh vše splní!“
– – Obrovi se prsa vlní,
ruka maně hledá skráň.
V hlavě se to divě rojí,
srdce buší v nepokoji,
v pěsť se svírá drsná dlaň.
Najednou se obr zvedá,
žárem plá tvář jeho šedá,
ohněm sálá jeho hled.
„Nuže, žádám, bože milý,
abych mohl v této chvíli
vlastním zrakem pohledět
na vše, co v té drahné době
zrobily mé ruce obě,
co můj rozum vytvořil.
To bych vše rád viděl nyní
pohromadě, v jedné síni!...
To ždám, by’s mně vyplnil.“
Sotva prones’ slova tato,
sluj se mění v zář a zlato,
všude jas a všude plam.
V dálce mizí šedé stěny,
strop je nad ním otevřený –
před ním se pak zvedá – chrám.
Chrám to práce velkolepý!
Pluhy v něm a rádla, cepy,
šatů plno, mnohý skvost,
lesklé meče, zdobné štíty,
nádoby, v něž květy vryty,
cetek spousta pro radost.
Obrovi se dech až tají,
sval se chví a oči plají, – –
váhá vstoupit v bajný chrám.
Pak přec vstoupil. – Co to tady?
Vždyť co vidí kolem všady,
to vše zrobil přec on sám?!
Ano, ano, poznává to:
Zde ten pohár samé zlato,
tam ten meč a ten zde pluh,
všechna tato zářná díla!
Ze všech sálá jeho síla,
šlehá vlastní jeho duch!
V žilách hned to plá – hned zebe...
Obr poznal sama sebe,
svoji sílu, rozum svůj!
„Ha, kdo umí robit toto,
ten zde věru není proto,
by byl zavřen v temnou sluj!“
Cítil na ráz plamen v těle,
pružnosť v pažích, hrdosť v čele –
kladivo v pěsť chytl svou.
Vyrazil ven a hned směle
vrh’ se na své věznitele,
stlouk’ je rukou svalnatou...
Och, náš lide uhnětený!
Také dnes tvé sluje stěny
mění se ti v práce chrám!
Kéž by’s jak ten obr z báje
vycítil v něm sil svých taje
a poznal tam sebe sám.
Pak by na ráz plamen tělem,
hrdosť tvojím starým čelem
a vzdor projel duší tvou!
A ty sílou ducha svého
z vězení by’s staletého –
vysvobodil hroudu svou.