ČESKÁ DUŠE
Mistru Alšovi
V linii, v tónu, v barvě i v slově
hledáme tvar tvůj včera i dneska,
ve hlíně měkké i v hrdém kově,
ubohá, plachá dušičko česká.
Nikde tě není, a přec jsi všude,
na cestě polní, douška kde voní,
fujárka tebe pastvinou hude,
topolů řad kde větrem se kloní.
Kde sedí nízká chalupa v stráni,
a kde se oráč nahýbá k pluhu,
v obzoru vížky s červenou bání,
za níž les kreslí širokou stuhu.
Točíme zraky různými směry,
odkudsi z dálek přivést tě chceme.
Umění fantom stojí tam šerý,
a my jak zpilí jdeme a jdeme.
Kdo nechceš jemu žehnat jak chlebu
a honem bořit vstříc všecky hráze,
26
petrefakt z tebe udělá v šklebu
prorůčků nových silácká fráze.
A ty dál bloudíš, dušičko, plaše,
kde tolik hesel žehne i studí,
jen tomu dáš se, dušičko naše,
kdo tě má v hloubi vlastní své hrudi.
A ten tě vyřkne ve tvaru skvělém
trhnutím tužky, slovíčkem jedním,
stane se slovo pojednou tělem,
a my pak v štěstí klečíme před ním.
27