KVETOUCÍ POLE.

František Serafínský Procházka

Rád zajdu v letním podvečeru na polní meze s prašných cest, kde žitné pole v modrém šeru již rozvoněno začlo kvést. Kam zrno padlo, stéblo tu je v tak svěží, čisté zeleni, a člověk maní pozoruje v něm svoje vlastní vtělení. Tak roste též a musí vzhůru klas vypnout vnitřním příkazem, ať ztvrdla prsť v kamennou kůru – Však uzrá-li kdy zrno v něm? Zde odpověď už nikdo nedá ubohý klásku, ubohý, své veto mají mračna šedá, ta kletá závist oblohy. A konečně přec vyvázne-li ten zlatý, plný, těžký klas, proč přijde kdosi s kosou smělý a do jeho jí švihne řas?

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

290. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NEŽ SLUNCE ZAPADLO. (František Serafínský Procházka)
  2. DVOJÍ ŽEŇ. (Emanuel z Čenkova)
  3. Pole. (Josef Václav Sládek)
  4. STRNIŠTĚ. (Jan Spáčil-Žeranovský)
  5. None (František Serafínský Procházka)
  6. Na poli. (Josef Václav Sládek)
  7. TRÁVA. ( H. Uden)
  8. Selské písničky. (Josef František Karas)
  9. Venkovská idylka. (Josef Svatopluk Machar)
  10. Chvála chalupám (Antonín Sova)