KVETOUCÍ POLE.

KVETOUCÍ POLE.
Rád zajdu v letním podvečeru na polní meze s prašných cest, kde žitné pole v modrém šeru již rozvoněno začlo kvést. Kam zrno padlo, stéblo tu je v tak svěží, čisté zeleni, a člověk maní pozoruje v něm svoje vlastní vtělení. Tak roste též a musí vzhůru klas vypnout vnitřním příkazem, ať ztvrdla prsť v kamennou kůru – Však uzrá-li kdy zrno v něm? Zde odpověď už nikdo nedá ubohý klásku, ubohý, své veto mají mračna šedá, ta kletá závist oblohy. 25 A konečně přec vyvázne-li ten zlatý, plný, těžký klas, proč přijde kdosi s kosou smělý a do jeho jí švihne řas? (1890)
26