JABLOŇ A VIŠEŇ JEDEN JSOU KVĚT..KVĚT...
(Adolfu Heydukovi.)
Jabloň a višeň jeden jsou květ,
a lesy zmlazené dýší tak vlaho –
moci tak kvésti květem svých let,
ó, jaké štěstí, ó, jaké blaho!
Zakotven v zem být, jako ten strom,
z ní stále opíjet mízou se svěže,
vítězství vše je, básníku, v tom,
jsou Tvoje zvony z nejdražší spěže.
A kdyby hlas jich v proměně mod
na chvíli měl se v hlubinách skrývat,
ozve se zase jak onen z vod
a bude hymnu vítěznou zpívat.
Uprostřed ptáků, zahrad a luk,
uprostřed ztrpklého českého kraje,
uprostřed jeho slastí a muk
víno Tvé písně purpurně zraje.
46
Tmaví se smutkem českých těch lích,
jiskří se hněvem trpící země
a sládnouc v hořko jak český smích,
jako ta msta se krvaví temně.
Číš jeho vzhůru! Pěvče, buď zdráv!
Zpola jen vypito, dál kypět může,
a kdo kde po ní zlou rukou máv’,
tam planou bílé kolkolem růže.
(7. VI. 1905)
47