MOTIV POSVÁTNÝ.
Má zvláštní kouzlo tiché nitro chrámu,
kde stále poblikává plamen svic,
kde v stálém boji světla zlatých rámů
a oltáře jsou s temnem zpovědnic.
Taj podivný tu cítíš, že se skrývá
za vonnou rouškou mdlého kadidla,
a voda, která v kropeničkách zbývá,
jest jakby něčí slza ustydlá.
Ty sochy mystické s mučidly svými
a náhrobky z desk starých, kamenných,
vše volat zdá se hlasy hlubokými:
zde místo jest, zkad prchá zlo a hřích.
Spí duše varhan. Satan zkroucen úpí
pod tíhou kazatelny bleskem sklán,
a na zlacené střišce zobák tupý
si v ňadra vráží bílý pelikán.
Krok duní, chvíš se ve přítomnu duchů,
zde boha tušíš s jeho nadsvětím,
ne na oltáři, ale v modrém vzduchu,
jejž venku vidíš oken rozpětím.
99
Tak, jsi-li sám a kolem ticho leží.
Zvon volá – v chrámě hovor, shon a ruch.
Jdou kramáři sem, chrám svůj poznáš stěží
a ironicky ptáš se: kde je bůh?
Hle, s kazatelny peklo již se rojí,
a zázrak ze zázraku vstává zázrakem,
mnich otylý řeč o střídmosti strojí
a višňový nos cpe si tabákem.
Ubohý satan pod tou tíhou stená,
zrak poulí, – div ze nepropuká v kvil.
„Ó, světe hříšný, padni na kolena!“
a satan na to jazyk vyplazil.
(1886.)
100