DĚVČÁTKA.
[7]
MŮJ PORTRET.
Má čtenářko, jež znala bys mne ráda,
rač touto pérokresbou vzíti vděk
a promiň, že co bon ton dnešní žádá,
jsem odkládal tak dlouho dlouhý věk.
Jsem jako všichni, musím říci předem,
již líbí se ti totiž nejvíce,
žár výbojný mým stále šlehá hledem
jak z temných mračen blesků dvojice.
Nos orličí a hladké bílé čelo,
vous zastřižený pěkně ve špičku,
jak Olympan zřím v davy všední smělo
a jako Byron kulhám trošičku.
Ret zvyklý lásky medovému kvasu
vždy hrdě ohrnutý nesu v jev
a úsměch mám, když minouce mne v žasu
si dívky zašeptají: ejhle, lev!
Květ nevadne, kam noha moje vkročí,
však trn hned v plápol růže vykvete,
a v rýmu zvoncích všecko se mi točí
i kolo po silnici vyjeté.
9
Já cynikům se směji, pessimistům,
a zlobit znám je všecky rozmarně,
když allotria pášou k denním listům
u mého stolku v mojí kavárně.
Mám přátel dost a pomlouvám je všecky,
nu arci za rohem a potají,
vždyť já jsem já a oni, bože, pecky,
a verše jim až hrůza kulhají.
Však přijde den, den kritické mé kudly,
již brousím sám a již si brousit dám,
pak ze všech za chvilku nemastných nudlí
v revui jedné slavně nadělám.–
Má čtenářko, ten portrét se vám líbí?
A vy? Jste zrzavá? – Vlas pošlete
mně v obálce – a pardon, rád jím ryby.
Tak sejdeme se zítra, kde chcete.
10
JAPONSKÁ LÁSKA.
V barbarské zemi co by bylo
než barbarská též kultura,
a u mne nic ji nezachrání,
ni poetická sakura.
Já přes moře se dívám v dálku
za květované záclonky
a intimní čtu v srdcích touhy
nejedné mladé Japonky.
Maluje čápy na paravent
a na tvář sobě růžičky
a promenádou oči klopíc
v plastiku táhne sukničky.
Ale zpod víček jen to šlehne,
nic rychleji tak neběží,
a tajný pohled trefí vždycky
onoho, jemuž náleží.
Pro drobný flirt jí student stačí
v zeleném hladkém kimoně,
a je-li bratránek, tož k tomu
zhubičkován je v zácloně.
11
Však vážnější cit ukládá jí
též vážněj myslit v životě,
a tohle platí v Nagasaki
tak jako v městě Kiotě.
Samuraj* je to s ostruhami,
přišitý k žlutým výložkám,
pohledem jeho srdce jihnou
i pochovaným nebožkám.
A ještě vážněj, pravda jistá,
cit lásky plane bez meze,
když v Lohengrinu tenorista
až na cis vzhůru vyleze.
A nejvážněji když to přijde,
dá, co jí zbylo, ve spoustu
za dům neb za dva u oltáře
pak plešatému buržoustu.
Ne, ne, mně nijak nelíbí se
už déle nežli od lonska
Mabučim v básních opěvaná
ta mladá láska japonská.
* Japonský lajtnant od dragounů.
12
VRABEC A KOČKA.
Mé „bývalé paní“.
Vrabec a kočka – jaké themathema,
jak všední, školská vzpomínka!
Ten titul vtipu za zblo nemá
a – přece se rdíte zlehýnka.
Slavík a růže kdys to znělo
v houpavém rytmu sladkých strun –
tehdy jsem líbal vaše čelo
a z písní svých vám stavěl trůn.
Vrabec a kočka – jaká prósa
dnes do péra mi vjíždí, že!
Vzpomínám, zvala jste se Róza,
s čímž měl můj rým dost potíže.
Slavík a růže – och, má paní,
ti kvetou dodnes, zpívají,
k vám zalehne ta píseň maní,
a vzdychnete si potají.
Pak přihmouříte brvy hnědé
a prohnete se unyle:
proč dál to člověk nepřivede
než na ty verše zpozdilé...
13
O ŽENSKÉM SRDCI.
Drahocenný nástroj, plný klapek,
plný eroticky bouřných strun,
co již ód naň poetův svět napek,
než jej pozved na královský trůn.
Tu jak housle zpívá melodicky,
které slepil slavný Amati,
umným prstům poddává se vždycky,
virtuos jež stiská vlasatý.
Jindy fletnou třpytné trylky roní
v harmonicky sladké stupničky,
nebo cymbálem zas skočnou zvoní
pod úderem svižné paličky.
Kytarou je, harfou, klarinetem,
okarinou, zvonkem, citerou,
vytryskuje pod umělce retem
plnou zvuků svojich nádherou.
Dech a prsty, jimžto není roveň,
žádá ovšem v ňader ovále,
a co k tomu patří, nezapomeň,
v hedvábném vždy mít je futrále.
14
INSERT LÁSKY.
Čar tajemna a dobré předsevzetí
je svedly v koutě ulic o půl třetí.
Květ bílý v dírce, tmavé péro pštrosí
a rusý vlas, jenž pln je zlaté rosy.
A touhou oběma se ňadra chvěla,
když pod platany ulička se tměla.
A parfum opojný když zavál maní,
on toužněji hned zrychlil stopu za ní.
Čar tajemna a dobré předsevzetí
je svedly v koutě ulic o půl třetí.
Již jemný profil zjevil se mu bokem
a zlatá kadeř nad šelmovským okem,okem.
A vonný samet usměvavých retů,
když obligátní chtěl již počít větu.
Dřív než se ozval, z ústek jejích skane:
„Ach, my se známe, s bohem, milý pane...“
15
BALLATINA.
Don Miguel jel od Toleda
a k Toledu zas Pedro jel,
až srazí se, to bude běda:
„Krev poteče!“, vzkřik’ Miguel.
Don Miguel ctil krásnou Inez,
i rytíř Pedro po ní práh’,
dnes právě on jí buket přines’,
by odměnu vzal v hubičkách.
Don Miguel i rytíř Pedro
již s kopím letí z daleka. –
Hned krve teklo z obou vědro,
v nich nepoznal bys člověka.
Tu, v srdcích díru, oba leží.
„Ó, blázni!“ Inez pravila,
„vždyť lásce obou stejně svěží
i dál bych byla stačila!... “
16
MOROUSNÍ PÍSEŇ.
Už je to tady, jarní básně
tak neodbytně vlezavé,
a parky smýčit vlečkou krásně
jdou brunety i zrzavé.
Zas cosi ječí ve křovisku,
zas cosi vříská na stromě,
flám života vjel v každou třísku,
a slunce brejlí pitomě.
Kde který pahýl suchý v trní
má parády zas bez konce,
o nové šaty žena vrní
a hrabe se mi v portmonce.
Zas vrabci vedou divné spolky,
a kočky lezou na střechu,
zas nedočkáš se s pivem holky
a kleješ na ni bez dechu.
Zas divně hoří oči dívek,
jen zunknout z lásky poháru,
much dosť hned bude do polívek
a večer k pivu komárů.
17
Zas abys chodil plný bázně,
teď nejspíš žena zachoří,
a jen to fikne, vzduch a lázně
jí vymejšlejí doktoři.
Je všude dvojic, každé schůdky
z nich těší se, a oni tmám,
že přes ně večer do hospůdky
na každém kroku klopytám.
A domů jda já nemám díků
pro park ten bílý v měsíci
a nejradši bych po slavíku,
jenž řve tam, praštil čepicí.
18
DÁVNO, DÁVNO...
Ba dávno je to, milostpaní,
ó, tuze dávno zajisté,
tak vzpomínám si, hlavu v dlani,
o jedné růži stolisté.
To bylo ještě poupě bílé,
ba ani poupě nebylo,
a již své srdce jedné chvíle
mně míčem v náruč hodilo.
Míč chytit měla touha chtivá,
on kutálí se, utíká –
nu, byl jsem snílek odjakživa
a strašně hloupý nešika.
Než jsem se shýbnul, míč se ztratil,
tak rychle vždy to nebývá,
a s ním i srdce vaše schvátil
ten dlouhonosý protiva.
Ba dávno je to, milostpaní,
a už je leto na sklonku,
už nevěřil bych v růže ani,
když vidím vás jak pivoňku.
19
Však vedle vás tu kolem věže
zřím obrázek váš zdrobnělý
s tím vaším míčem cupkat svěže
na Žofín každé pondělí.
A Plzeňačka, dobrá bona,
pak rádkyní je poupěti,
jak očima zná házet ona,
tak srdcem třeba házeti.
A svět jde dál, a zase v chvíli
se někdo potom napálí –
Jakž bychom my to zjinačili,
my napálení bručáli!?
20
LIST.
Pár let krátkých jako mžiky,
ani nevím, že kdys byla,
ani nevím, zapomínám,
že jste byla moje milá.
Ani nevím, kolik hvězd jsem
natrhal vám s nebe stromu
jako švestek a co básní
potřeštěných napsal k tomu.
Za cukrovar chodili jsme
podél té zdi bílé, víte,
za zeď pak Vám bloudívaly
oči Vaše roztržité.
Eda správcův, technik z Prahy,
v cyklistické modré čapce
z flobertky tam, jak den dlouhý,
na kaštanech střílel vrabce.
Vrabce střílel a Vás trefil –
vzpomínám si na to, běda, –
potom s Vámi na procházky
chodit začal technik Eda.
21
Šílel jsem, už nevím ani,
co jsem tenkrát rozhod’ nutně,
ba i tklivou elegii
jsem vám potom poslal smutně.
Pár let krátkých, no, je k smíchu,
co se tenkrát všecko dálo,
vzpomínek pár vyvětraných
z toho zbylo, jen tak málo!
A jsme šťastni, každý jinak,
ale oba tloustnem k staru,
já z těch veršů, milostpaní,
a Vy z toho cukrovaru.
22
PÍSEŇ ČMELA.
Pít, líbat, dokud hoří slunce,
a dokud květy voní z luk,
a něžně jejich ke korunce
svých písní lásky nosit zvuk.
Pít, líbat stále plným retem,
dřív nežli na to pozdě je,
dokavad růže kyne květem
a pohárem květ šalvěje.
Pít, líbat všecky krásky skromné
i sněženky i bledule,
hned jak si zlaté oči promne
sedmikrás hejno ztrnulé.
Dnes růži k ňadrům slétnout směle
a unylou se touhou chvít
a na odletu stejně vřele
se u hluchavek zastavit.
A zítra zladit píseň svoji
zas k ouškům lechy modravým
a fialám, jež skromny stojí,
své lásky zapět lačný rým.
23
I bába žlutá zachvěje se,
ač k touze své se nepřizná:
hle, svými čepci slastí třese
v mém náručí mdlá divizna.
A když je dohrána již role,
a nelze říci: ber, kde ber,
tu vyhledám si ptačí vole,
nás čmelů smrtný revolver.
24
ANDĚLÍNA
neboli Otrávená láska.
Andělíno, snů mých paní,
myšlének mých souveraino,
zlatou lýru pouštím z dlaní,
srdce mé je zdrceno.
Alabastrem ručky svojí,
ach, že jsem to jenom zřel,
místo růží trhala jste
do omáčky petržel.
Andělíno, snů mých paní,
myšlének mých souveraino,
z prósy té mám špatné spaní,
blaho mé je zničeno.
Prstíkem, ach, na nějž krásné
gazely se skládaly,
včera ráno ze záhonku
tahala jste žížaly.
Andělíno, snů mých panípaní,
myšlének mých souveraino,
z prósy té mám špatné spaní,
blaho mé je zničeno.
25
A v tom klíně jako báseň,
včera večer z komůrky
viděl jsem, jak pod jasmínem
škrabala jste okurky.
Andělíno, snů mých paní,
myšlének mých souveraino,
z prósy té mám špatné spaní,
blaho mé je zničeno.
Šíle touhou líbával jsem
prstů vašich konečky,
a vy jimi dobýváte
právě z hrnce sýrečky.
Andělíno, snů mých paní,
myšlének mých souveraino,
z prósy té mém špatné spaní,
blaho mé je zničeno.
Co jsem dříve vídával vás
jako vílu v pohádce,
v okurkách teď zřím vás stále,
v petrželné omáčce.
26
Andělíno, lká váš panic,
myšlének mých souveraino,
z toho všeho je mi na nic,
blaho mé je zničeno.
27
KAŠTANY.
[29]
KLIKA.
Ó, kliko, zdráva buď i tvoje silná vláda,
tím silnější, čím zjev tvůj zastkvívá se výše!
Ne darmo smrtelník tě ve svou ruku vkládá
jsa tolik malinký v své jindy příkré pýše.
Jen vytrvalost chceš, když marně cvakla’s jednou,
nechť po druhé tě oči prosebníka zhlednou,
a po druhé když cvakneš bez všech úspěchů,
dáš jistě po třetí mu ždanou útěchu.
V tak různých podobách se stkvíš a blýskáš všady,
u dveří biskupa i u mecena dveří.
Má úsměv na tváři, kdo dříve pískal hlady,
když v znamení tvém jedná, doufá, pevně věří.
Jsi v žití kormidlem i busolou a veslem,
v kýžený přístav se tvým každý vjede heslem,
a nepřítel tvůj, samotář a škarohlíd
je ztracen na věky, tvůj nechrání ho štít.
Dřív mozek v schopnosti a duch na váze platil,
dnes tebe vidím jen, ó kliko všemohoucí,
jak trčíš v kroky nám, – bloud, půl jsem žití ztratil
se nekoře ti, kliko, s oddaností vroucí.
Již kaji se, zní proto nadšené mé pění
dnes k chvále tvé jen, ale pro kritika není,
31
leč nemá-li tě taktéž ohmatanou plát
i u svých zavřených a nepřístupných vrat.
Sviť dlaní leštěna a nepolam se, běda!
Byť leckdo, na oko jen, zhrdal tebou zjevně,
přec v sklonu pokorném tvou záštitu si hledá
a se sokem se střetá na prahu tvém hněvně.
Tvou chválu vyjásal jsem, hleď, z nevěrce věřím,
neb za honorář dnešní pěkně povečeřím
tvou zásluhou – tož dík ti šeptá povzňatá
má duše skeptická, ó kliko klikatá!
32
DĚLO NA HRADBÁCH.
V trávu hradební v půl vrostlé tělo
padesát let hledí k městu dělo.
Bronzový chřtán rozevírá trudně,
zívá k houknutí, saň skrčená,
časy nad ním jdou tak zvolna nudně,
na kolech rez svítí ruměná.
K hrozbě spíše nežli na ochranu
bezzubě se cení v jednu stranu,
hledí dolů, kde to vře a kvasí.
„Hlad mám,“ skuhrá, „v jícen plameny
chci a nazpět staré, dobré časy,
kulí třesk, rej zkázy šílený!“
Hnědým bronzem bliká v ševel doby,
darmo volá, mlčí staré hroby,
a sta očí proti jeho oku
jiskří se k té střílně upřeně.
Šelma cítí bolest ve svém boku,
skon svůj blízký tuší zděšeně.
Mimo klouček jde a proutek zdvihne,
hříčkou kovový dřík děla švihne,
33
v aleji se milenci dva smějí,
dole v městě v spěšném úderu
práce kladiva v kov narážejí,
a zní zvony v letním večeru.
„Hlad mám,“ dechnouti chce znova
strašlivé to zvíře známá slova,
ale z města proti němu směle
ruku pozvedá kdos železnou,
odvahy plam na vztýčeném čele
dělu vstříc jde cestou vítěznou.
Mladý Den to svobody a míru,
z práce duchů vstal, má v ruce lyru,
vesele se v slunci krajem dívá.
Proti němu hradba kamenná
sessouvá se, drolí, na prach ztlívá,
nebude již nikdy stavěna.
Rázem tu a jak by divě zlícen
zakucká se vzdorovitý jícen,
zakašle a trhne bronzem těla:
z tlamy mlčící a bezedné
rána dunivá se v město schvěla.
Poledne je, ano, poledne!
34
REMINISCENCE.
Kolikráte v zamyšlení
duše se mí zastaví,
a stín vidím kráčet mimo
Ben Akibův mlhavý.
Posměšně se moudrost jeho
kol mých uší ozývá
jako moucha neodbytná,
dotěrná a zlobivá.
Všecko staré, nuže ano,
mudrče ty veliký,
poesie konec vezme
v jícnu matematiky.
Až se vyčerpají všecky
slov a forem představy,
plastiky i poesie
žalný skon se dostaví.
Ze všeho jen pazvuk holý,
mdlá a bědná kopie,
v nedostatku zaměstnání
kritika též dožije.
35
Nicméně v té mele hrozné
zbude pravda veliká:
Vrána nikdy nedovede
nahraditi slavíka.
36
PADAJÍCÍ HVĚZDA.
Měl pusto v duši, vše z ní prchlo v dálku
i víra v dnešek, naděj v budoucnost,
dva giganti v ní stálou vedli válku:
to bylo zoufalství, s ním v boji ctnost.
Ctnost bílý anděl – Zoufalství běs tmavý,
v hlas ctnosti ryčel pustý jeho smích,
když pravila: „Jdi, člověče, a v davy
nebeských světel popatř vznícených.
Tvé duši schází jas, byť jiskra malá,
a zaplane to v ní zas letním dnem.
Jdi, pros a lkej, když nad hlavou se vzňala
ti světů záře v nebi průhledném.“
A člověk šel, neb nebe bylo mořem
planoucích paprsků. Svou zvedl tvář,
své rozpřáh ruce lkaje velkým hořem
do ticha nočního a ve hvězd zář...
Tu viz! Blesk jasnější v tom světla jasu
šleh nad hlavou mu přímo v zenitu.
Ty myslil bys, že vidíš náhle v žasu
v chladnoucím kovu rýhu vyrytu.
37
Pak bylo to jak šikmá rudá čára,
jak biče nárys dlouhý, ohnivý,
jimž obr kýs, kdy hněvem v mracích hárá,
tam vzdušné oře švihl do hřívy.
Pak bylo to jak světlá vločka sněhu,
jež zvolna roste v hromnou lavinu
a vzplanouc naposledy koncem běhu
se v tmavou rázem smykne hlubinu.
Pak bylo to jak signál rudým se sklem,
jak vytrysknuvší do tmy raketa,
jež v šumných jisker dešti lesklém
se v duhovité koule rozlétá.
Pak bylo to jak žhavá koule z děla,
kdes vystřelena mračných na hradbách:
syk vzduchem zazněl, zem se pozachvěla,
a člověk po ní chvějnou rukou sáh:
„Jsi ono světlo, jež mé duši schází,
jsi ohnivý vůz onen biblický,
jsi paprskem, jenž duši doprovází
v ráj onen skutečný, ne mythický?...“
38
Než domyslil, sáh po nebeském žáru,
by do duše své na věky jej skryl.
„Zda nevidíš“ – řval běs – „kus hlíny, škváru,
na němž bys prsty sobě popálil!
Zda nevidíš, ó, jak bych já se mýlil,
ten vypadený z věčné rakve hřeb!
Vždyť proto jen, nic víc, jsi prose kvílil,
by padaje on minul tvoji leb...“
A tehdy člověk po prvé prý zšílil.
(1889.)
39
PÍĎALY.
Pyšně jako lordi sáh a sáh
po větvích si vykračují smělé,
vždy když svítí stromy na nivách
stříbrným svým šperkem květné běle.
Dřív než ony musí být tu strom,
lupen křehký, který uškubnou si,
který v pupenech hned mladých rdousí
a když nassály se v pychu tom,
leží na slunci a v květy trousí.
Do koruny na nejvyšší snět
vyšplhají k samému až vršku,
s vysoko ztad hledí na ten svět
v postříbřených květů tichou pršku.
Nafouklým a tučným div se teď,
jak se ony samy sobě diví.
Strom přec pro ně jest, nuž ať je živí.
Také tak to, brachu, zaonačit hleď,
trusem svedeš velkolepé divy.
Povýšeny nad vše, nad světem,
v duchu víte, čí jste jedly mlsky;
že jen strom vás drží tich a něm
k sněti přilíplé jak polyp plzký.
40
Odjakživa takto pídíte
po haluzích stromů podle zvyku,
jádro plodu sníte v jeho vzniku
a když dosyta se najíte,
trus jen máte na vše místo díků.
Ale přijdou časy, píďaly,
dávno puknou housenčí vám břicha,
dříve, nežli jste se nadály,
strom však zůstane tu státi zticha,
jak dřív silný vnov se oděje
v bílých květů rozvoněné kysti.
Plod z nich vzkypí, jejž vám nelze snísti,
čelistím se vaším vysměje
z hebkého a zeleného listí.
(1886.)
41
ŽIVOTNÍ KOSMETIKA.
Abys nežil jen tak na ven
zcela bez zisku,
na životní kosmetiku
nešetř penízků.
Za pár pětek najdeš chlapa
nebo dva i tři,
kteří onu parádu ti
hravě opatří.
Jsi-li černý jako vrána,
bělost andělí
v žurnále ti jednou z rána
štědře udělí,
zlodějem byť první třídy
tu i tam se zdáš,
lokálku ti zformulují,
a jsi mecenáš.
42
O ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ.
Praho, zřím u hvězd tvou již slávu
dle prorokyně Libuše
a zpívat jásavě jsem v právu
o ní též z duše do duše.
Než koupíš hrad si od eráru
a české dáš naň tabulky,
bělrudý prapor beze sváru
rozvineš s věže Mihulky,
než otázku rozřešíš pitnou
a přístavbu své radnice,
sensací lepší tebe chytnou
útulné háje Štvanice.
Volám jak divý v alarm předem
milionáře do akce,
ať brzo do klecí juž svedem
všecky tam svoje atrakce.
Neb vše, co dosud po Příkopě
chodí a lítá divoce
i volně těká sobě v stopě,
nést může tam své ovoce.
43
Ať útulek má zvíře všaké
po vzoru města Paříže
v užitky přijdouc všelijaké
officielně za mříže.
Lvi mnozí v dírce s chrysantemou
a s lakýrkami na nohou
tak pro svou slávu velmi němou
se uplatnění domohou.
Úpíři vedle se směnkami
ve kleci budou nosatí,
a dál zas laňky budou samy
lvům z rukou stovky papati.
Labutě zpěvné s bílým peřím
a skotačivé gazely
lákati budou ke svým dveřím
lezouce husám do zelí.
Nač lze si jenom vzpomenouti,
tam bude blízko v okolí,
žrát budou supi mrchožrouti
třicetileté mrtvoly.
44
I rhinoceros z garnisony
se válet bude ve blátě,
a ochočené budou slony
na tlustém vodit špakátě.
Posvátný ibis separátně,
by spíš ho oko zahlídlo,
stát bude tiše v bílém plátně,
a vůkol dýmat kadidlo.
A nesmí scházet, ovšem že ne,
co mládež baví nejvíce:
ve kleci šíro vystavené
vše kulérové opice.
Jen nad jedním já hořce pláču,
jak pohřbíval bych přítele:
hle, všeliký rod paroháčů
tam sůl svou lízá vesele.
Však vše ta krása trpce hořkne,
kdo zří ji okem proroka.
Ten poslední svůj otaz dořkne:
Co bude z všeho do roka?!
45
Žal oko mží mi, závisť kletá
zlou poušť zde stropí z nelásky,
vše požere se za půl leta,
v klecích jen zbudou – ocásky.
46
PO FUNUSE...
K pomníku Hany Kvapilové.
Plakalo sborem devět Mus
a plakalo tak hezky,
to umřel jeden genius,
byl genius to český.
A ležel v rakvi v květinách,
když vydech duši k ránu,
však v srdce svého hlubinách
krvavou nesl ránu.
Trnový věnec na čele
a na rtech úsměv bolu –
smuteční stojí přátelé
kol rakve vzhůru, dolů.
A měl mít růže, kam jen stoup,
a vavřín měl mu kvésti,
a mramorový lásky sloup
měl za živa ho nésti.
Šest valachů jde ve blátě,
vůz zlatý jak lod pluje,
notábl v černém kabátě
potichu resonuje.
47
Však prstem nehnul, dokavad
ten živý trpěl v díle
a mohl v jaré síle mlád
své všechny stihnout cíle.
Tenkráte měl se státi div
a žurnál mluvit čelný,
moh pár let ještě býti živ
„náš nenahraditelný“.
Gaminů dvacet vařilo
kašičky jedovaté
a jimi pilně krmilo
to srdce jeho zlaté.
Však žádný nebyl pohotov
býkovec neb hůl z trnky,
by zmalovaly beze slov
ty utrejchové hrnky.
A budou dále bez rány
tančiti plni cnosti
morální svoje kankány
v nejlepší společnosti.
48
Duch čistý letěl k obloze
ve věčné vnořen snění –
jak připadlo mu uboze
to pozdní rozhorlení,
ty fanfáry, to troubení
do nových lží a půtek,
to krokodýlí truchlení,
ten papírový smutek! –
Tak dokud v písni stohlasé
nám slovanská řeč žije,
žít budou v horkém zápase
geniů tragedie.
49
TŘÍŠŤ.
Pýcha může býti někdy cností, domýšlivost
nikdy.
*
Učenost na ženě jako chomout na Pegasu.
*
Není zásluh, vše je povinnost.
*
Vážnost je mince, kterou si sami razíme, ale
vše se za ni koupí.
*
Mám nepřátele, tedy něco znamenám.
*
Pravá štědrost a velikomyslnost vyhýbá se
veřejnosti, leda by chtěla škaredou reklamu.
*
Mnohý uštědřuje jen svůj soucit, ale i ten
bývá zpravidla falešný.
*
50
Láska neposuzuje. Začne-li, je po ní.
*
Je-li politická báseň škaredá, je politika sama
ještě škaredější: tříští, rozděluje a znemravňuje.
*
Úřadující vlády pudem krve nemohou chtít
nic než útlak všeho jinojazyčného. Budou tedy
vždy všecky smiřovačky národů krejcarovou ko-
medií.
*
Parlament je výmysl vlád na skvělé balamu-
cení národů, neboť vláda dělá vždy jen to, co
sama chce.
*
Dieta jest svěrací kazajka, jíž zkrotíš nejdra-
vější zvíře.
*
Vše, aby se zdařilo, třeba konati s celou duší
– i darebáctví.
*
Sprosté slovo nezmění se nikdy v hrdinské.
Čím větší muž je vyslovil, tím je ono sprostější
a on s ním.
51
POLITICKÝ JUBILANT.
Třicet let mluvil, mluvil a mluvil,
věnec mu národ proto ted uvil.
Dvacet let bude dál zase mluvit,
může mu národ dva věnce uvít.
Co z toho? – Důkaz dobrých plic. –
A dále? – Positivní nic.
52
SMŮLA.
Zas jedno dílo zkazil mně
ten Haraburda kletý:
co právě napsati jsem chtěl,
on napsal před dvacíti lety.
53
ZA † ANTONÍNEM KLOSEM.
Umřel’s smrt svou dávno v sobě tuše,
nekrologů nad tebou zní zvon:
„zlaté srdce“, „jemně umělecká duše“,
„ryze svůj a žádný epigon“:
hle, jak jsou přec lidé uznalí –
musil’s umřít, by to napsali.
54
ZKUŠENOST.
„Po čtyřicítce jest již pevný cit
a nemění se vážkou rychloletou“ –
jen před měšcem se počne hrozně chvít,
a hvězdy na fracích ho často spletou.
55
SMIŘOVAČKY.
Stádo ovec... Komu patří?
Honza s Michlem běží hopky,
rozdělí se jako bratři:
vlnu Michl, Honza bobky.
56
ŠTÍŘI
(ZE ZPĚVNÍČKU
VENDELÍNA KOCOURKA.)
[57]
PYRAMIDÁLNÍ BALLADA.
Měl chediv hosta, byl to princ,
Saharou dělal výlet,
a jmenoval se Krausaminc,
chtěl krokodýly střílet.
A když tak jel, tu dostal hlad
u pyramidy v Gizeh,
a nebyl poblíž nikde hrad
v nehostné zemi cizé.
To víme, co princ znamená
i v Egyptě až tichém,
skřížená k prsům ramena,
vše leží dolů břichem.
Tak ležel také v neštěstí
gizehský šenkýř Selim,
nemůže přec mu přednésti
klobásu s loňským zelím.
Princ po princovsku snídati
přec musí bez meškání,
z kumisu moh’, by dostati
Nejvyšší ujímání.
59
Velbloudy vzal a honem jel
kupovat do Kahýry
ústřice čerstvé, petržel
a gorgonzolské sýry.
Vypůjčil mísy stříbrné
a se smrtelným strachem
dal za to v nouzi patrné
šedesát bílých drachem.
Livreje sehnat, kravaty,
lakýrky nebyl líný,
a klanět v zem se dojatý
naučil beduiny.
Vystrojil hody vybrané,
stůl do desíti metrů
a plachty čerstvě vyprané
kol napial proti větru.
A přijel princ a pil a jed’
saharským šetřen prachem.
„Co za to?“ – Selim šeptal bled:
„Jen sto šedesát drachem.“
60
„Pyramidale Keckheit das!“
děl princ si táhna knírky –
a hned šel kolem jeden hlas:
Potáhne Selim sirky.
Což Selim, když byl mamula –!
jsou diplomati vzhůru,
a konsul honí konsula
stížností voze fůru.
I vyšla z toho pravda ta:
Je často třeba k míru
velikanánská záplata
na malilinkou díru.
61
VENI SANCTE.
Přijď, svatý Rozume,
v den všenárodní kolby,
voliči každému
vlej moudrosti dar do lbi.
Vím, je to těžká věc,
jak dokola se dívám,
a proto snažně tak
tě písničkou svou vzývám.
Vlá různý praporec,
červený, žluto-bílý,
na barvy pamatuj
v té horké, horké chvíli!
A jak hub po dešti,
když počíná se časit,
je spasitelů zde,
a každý vlast chce spasit.
Budou se párky hřát,
bude se pivo pěnit,
a dle jich kvality
se mnozí budou cenit.
62
Sto bude řečníků
se řečí zásluh měřit,
věz: hubě do kořán
že nejméně lze věřit.
A zatím z mumraje
sobecké lezou stvůry
a, kde jsou, koukají,
diety, sinekury.
Figurky na drátkách,
humorné chvíle dítky,
ty stopuj, principál
kde drží jejich nitky.
Havlíčka plno má,
citátů z něho sbírku,
Havel však dal by mu
pořádně pro laksirku.
Neb za nikoho štít,
kdo rek, se neschovává,
duševní chudák jen
si cizí chochol brává.
63
Krev svoji nechej vřít,
ať volbu tvoji světí,
ta česká věrná krev
z rozpaků pomůže ti.
Přijď, svatý Rozume,
v den všenárodní kolby,
voliči každému
vlej moudrosti dar do lbi.
Sto střepů ze džbánu,
jen pozor, pozor páni,
jakéže bude pak
to jejich drátování!
Pár mrtvol zůstane
u hospod pod akáty,
jen ty ať vyvázneš
tu se zdravými hnáty!
Dál oheň od vody,
ty nedají se smířit,
a budeš vítězstvím
jak mladý Herkul hýřit.
64
Červeno-bílá vlaj
nad hlavou tobě úže,
a zvalchuj na modro
vše jinobarvé kůže!
65
NOVÁ METHODA.
Bestia triumphans chví se
slyšíc novou zvěst,
pod míru že postaví se
krasavice měst.
Flirtovalať často lidsky
i dost fatálně,
změř se trigonometricky
polygonálně!
Na jev vyjde vše, co kryla
dosud velice,
zdali se jí nezkrátila
vpředu suknice.
Všecky věci vnitř i zevně
zraku odhalí,
od bubenské od pústevně
výš až k Podskalí.
Vyjde na jev přes vši havět,
s níž je vždycky kříž,
činžáky že nutno stavět
o tři patra výš.
66
Díry vrtat městu k zisku
lepších údělů
do Letné a Nebozízku
pěti tunelů.
Kdo se durdí, ať se durdí,
pryč, co překáží!
U starého haraburdí
nestůj na stráži!
Trigonometrická čára
hurá přes věže,
tu je krumpáč a tu kára
a tu přípřeže!
Ať si vzteky nad tím zhebá,
kde je která veš,
dvakrát měř i třikrát třeba,
a pak – řež a řež!
S fetišismem starých trosek
jakáž orací!
Kopáč tu, by cestu prosek
kommunikaci.
67
A tak v pokrok všecko míří
jako v závrati, –
což by měli inženýři
taky dělati.
Sám chci z toho moudrost stihnout,
nežít se škodou:
na katě si přesně střihnout
dám tou methodou.
68
MOUDRÝ MUFTI
neboli Sněm v Iraku.
Jedenkrát hubení i tuční
s plameny hněvu ve zraku
zlou rebelii konstituční
sultánu zdvihli v Iraku.
Kde který přestal žráti valach,
a lid měl různé nároky,
ač v pomoc daleko byl Allah,
dál nechtěli být otroky.
Padišah tenkrát kolik nocí
nespal, zlý maje hlavolam,
až posléz prál: „Já ku pomoci
muftiho sobě zavolám.“
Řekl, a moudrý byl hned mufti
připozván k němu v milosti:
„Tož nyní, milý mufti, mluv ty,
leč prosím, žádné hlouposti!“
Muž moudrý ve prach čelem buchl
a řekl: „Tak je v národě,
který jen z dálky trochu čuchl
k prachmilionské svobodě!
69
Teď musíš dáti, ale koran
(co řek’ by prorok ve hrobě!)
přec nemůže být jen tak zorán,
ty dáš, leč v novém způsobě.
Dáti, však nedat, v tom to vězí,
štědrota chytrých na oko,
věř, pane, Allahovu knězi
a pokloň se mu hluboko.
Chce národ hračku, pane, pomni,
dej mu ji podle zákonů,
však nad vším, byť byl autonomní,
tvých sedm koňských ohonů.
Přes den i přes dva ať si hraje
a řeční nad svou svobodou,
duch Stambulu však při tom plaje
mu jako maják nad vodou.
Ať „nepovolím!“ národ řekne,
ať vybuchne i svévolí,
však nakonec vždy ztichlý změkne
a povolí, zas povolí.
70
Sic mnoho slov se napovídá,
však ty, můj pane, nebledni,
vždyť veto tvé jak pes vše hlídá
a ty máš slovo poslední.
Ať starají se o slintavku,
kde která stůně kobyla,
lecjakou na to chytneš kavku,
třeba by kavkou nebyla.
Přirážky mohou ukládati,
tu o tvou kapsu neběží,
a „ich gelobe“ přísahati
mohou, jak se to náleží.
Bude jim nejsvětější práce,
jež ovšem nejmíň namahá,
k trůnu ti skládat gratulace
a chválit při tom Allaha.
Potom ať prou se, reformují –
jeť těžko býti bez žvance, –
ať k tomu také assanují
i smutné zemské finance.
71
Představ si všecka ona gesta,
sevřené pěsti vzad i vpřed,
bude-li z polí a i z města
jich dvě stě dvaačtyrycet!!
Na konec budou v jedné směsi
chraplavě křičet, co jim dech,
a popadnou se za pačesy
v síni a také na schodech.“– –
Mahmud si oddech: „Díky, pane!“
Muftimu měch dal čtyráků,
a bylo blaho nevídané
napotom sto let v Iraku.
72
FATA MORGANA.
Retrospektiva z r. 1730.
Bubnuje tambor v Išpahánu,
policajt kluky rozhání,
blíží se k městu Pán Všech Pánů
po půlstoletém čekání.
Pastýři běží i honci slonů,
fakýři jdou se honem mýt,
a rozhoupáno dvě stě je zvonů
cit loyalnosti vyslovit.
A konšelé se ke bráně tlačí,
oprašují si burnusy,
ulice plny, sotva že stačí,
a zastaveny jsou funusy.
Prapory, věnce, kontumac na psy,
kozáků vidíš brigádu,
vždyť národ štědře obrací kapsy
na každou takovou parádu.
Bazary zavřel, otevřel hubu
a čeká na ty zázraky,
kdekterý vyběh amateur z klubu
a v oknech staví kodaky.
73
Džinara rarara, trouby třesknou,
bejové v čele, modrá krev,
brillantné hvězdy, porty se lesknou,
tu nouze není o projev.
Pod kola vozu, který kol pádí,
diváci padají v přemetech
a jsou tak všichni blaženě rádi,
vůz když jim skáče po hřbetech.
Kobyla jedna ze sympatie –
patrně hodně snídala –
na jejich nicí sehnuté šíje
padnouti něco nechala...
A zatím vše už zmizelo letem,
ale dav civěl do rána –
tak někdy přejde barbarským světem
komické fata morgana.
A člověk dnešní při této zvěsti
teprve řádně pochopí,
jaké je pro něj veliké štěstí
synem být kulturní Evropy.
74
KOCOURKOVA NADACE.
Ano, dám vlasti pro radost
zrn zlatých kolik centů,
však ještě mi jich zbude dost
tam na San Sakramentu.
Není to fáma nejistá
a jenom prachu mraky,
co svede kterýs houslista,
to dovedu já taky.
Tož ano, zakuhýkal sejc
v radostném pro mne tóně,
to zlatý důl mně, umřev strejc
odkázal v Arizóně.
Bez dlouhých tedy orací,
pryč mecenášskou pósu,
milion dávám v nadaci
pro vědu, verš i prósu.
Muž liberálních názorů
vděk zůstaví vždy Kristu,
nechci mít pomník z mramoru,
ni v Pantheoně bystu.
75
Jediná starost: najít sbor,
jenž znal by peníz chovat,
štědroty mojí věčný vzor
důkladně ošetřovat.
Bude-li dosť hlav dokola,
pak rozum bude jistý,
a bude řádná kontrola
a výsledek vždy čistý.
Řekl jsem a tak udělal
pomáhaje si z nouze
a základ svůj jsem moudře dal
pod klíče na rathouze.
Ať běží rok a utíká,
řádně se platí dáňka,
však jednou ať je veliká
u mého žlabu sháňka.
Umění pravé ovoce
musí se vynést na den,
ač úkol při tom porotce
nikterak není snaden.
76
Nestojíť u nás za grešli
dramata, prósa, básně,
kdyby se porotci nesešli,
věděl bys houby vlastně.
Však jsou-li jaké překážky,
uchazeč hned se doví,
a nešetří své podrážky
umělec opravdový.
A má-li pár dcer na vdaní,
své soky všecky skácí –
to dává ovšem bez ptaní
kvalitu každé práci.
A k tomu ještě píše-li
do novin – fít, si pískne,
o pánech dřív, by věděli,
půl roku chválu tiskne.
Klikaté kliky na stranu,
instance musí změknout,
v morálky takém průvanu
osobní choutkou fleknout.
77
Jen tak mé krásné zřízení
vznětů je mnohých látka,
a opravdové umění
nepřijde nikdy zkrátka.
78
JÁ KANDIDUJI!
Čím sůl je moři a čím proudy
a k pohybu vln vichrů šum,
a oasa čím pro velbloudy,
tím jsou i volby národům.
To slovo vyslov, hned vše mládne,
oči se blyští z hlubiny,
tak ovšem národ nezasmrádne
a sílí svoje slabiny.
Čistí se, smejčí vsi a města,
a ruch je všude kouzelný,
kdo zaslouží, no ten se trestá,
a všude cítit – prádelny.
Nelze přec mandát jen tak získat
a rovnati jej onucím:
tož za ním šturm já počnu pískat
a kníry sobě nakrucím.
Já kandiduji, ano, prosím!
Nechť přízní všech jsem podělen,
svůj program tuhle v kapse nosím
a nebojím se prádelen.
79
V něm oxygen je nové éry
a neřádů všech očista,
jsem nepřítelem kariéry,
dokud je ještě nejista.
Mám tvrdé pěsti, snědé tváře
a ještě jsem i svoboden,
chci pulty tlouci, kalamáře
a pravítkem být proboden.
Mám metr devadesát vejšky
a trefuju i za rohem,
rád jídám proletářské slejšky,
ach, posypané tvarohem.
Jsem práce veskrz positivné,
znám všelijakou taktiku,
v mých ústech mrtvé slovo živne
a citáty mám v malíku.
Chytit se nedám v žádné kleci,
sám chytím z prakse moudrost hned,
že nejhlavnější při všem věcí
je diety si udržet.
80
Demokratické svoje heslo
jaktěživ ne – ne – nezradím,
a dá-li mi kdo měkčí křeslo,
s nevolí se tam - posadím.
Neb všude, na plyši i dřevě
to vědomě i bezděčně
lze vyhnouti se s jablkem Evě
a vlasti sloužit výtečně.
Z mé práce plno vzejde květů
na siré líše národní,
a budu troubit na trumpetu
k obstrukci skladbu původní.
Jest jako řeka Amu-Darja
mé výmluvnosti valný proud – –
Já kandiduji! – Ježíšmarja,
nenechejte mne propadnout!
81
NAPOLEON DER ERSTE.
Na počest německé historické důkladnosti.
Dějinná lež vyvrácena šťastně,
lidstvo nebude dál šáleno:
Napoleon ryzí Teut byl vlastně,
od Sprévy Teut jako poleno.
Prof. dr. Schmirgut, světlo v autoritě,
leb mu změřil čiře germánskou,
vlasů zrzavost též zjistil hbitě
a i žízeň k tomu tyranskou.
Kolem břicha, lehtivého shora,
abnormální míra dosvědči,
že jak divý mazával jest Pschorra
a měl nejradš hody prasečí.
Za plentou pak, kde mu svlíkl katě,
při diskretním určování tom
od narození mu zjistil svatě
čtyři F, – to: Frisch, frei, fröhlich, fromm.
Smaž se klamný portrét pravdy houbou,
zaň se jiný dneska nastolí:
pravý voják s pruskou piklhoubou,
na ni teutské rohy buvolí.
82
A „es ist erreicht“ mu k tomu svěčně
knír se vyšpičatí pod nosem,
ve Walhalle stát tak bude věčně
Korsiku jen měře úkosem.
83
BUDEME SE PŘÍMIT.
Věnováno Městské spořitelně v Praze, zakladatelce
orthopedického ústavu.
Dnes nadšenou já z lyry hymnu
vám, dobrodinci, k slávě vymnu,
neb nad sůl opravdu a nad chleba
nám toho přímidla je potřeba.
Už vidím svítit zlaté kliky,
dům stojí plný elektriky,
façadou v secessi vše poráží,
pln šroubů, dlah a bandáží.
Sic na svou slávu a ne hanbu
dal údobnou nám kostru pánbu,
však pozděj zlobou jedné sudice
nás preclíkově kroutí křivice.
Vědecký název rány oné
je ten: Rhachitis Vindobonae,
jí nejeden je stižen tvor,
fabrikant, kupec, professor.
84
Hle, chochol zelený se blíží:
a již to lupá kolem v kříži,
hned kostra měkne, sval je rázem plih,
a frak jako by ztratil v zádech střih.
Muž rozpačit je roven zounu
i před lajtnántkem od dragounů
a tolik nízko páteř ohýbá,
že div mu šariváry nelíbá.
Tu diagnosa jistá vždycky:
ten muž je zcela rhachitický,
sem košatinku, by se nevyškub,
a hned s ním do ústavu pěkně šup.
Tam opět národu on k spáse
ve kříži záhy narovná se
a za den, za dva nebo za týden
se krásně napřímený pustí ven.
A jak to někdy už tak bývá,
přijde-li opět recidiva,
ať vrtí se, neb ať se nevrtí,
tam bude internován do smrti.
85
A proto já všech křivých k zdrávu
teď vaši slavím slavnou slávu,
ó, dobrodinci milí, ať žije
nám vlastenecká orthopedie!
86
HUSŮV POMNÍK.
Rosteme kvapem k veliku
do pravé světové taxy,
jen ještě v stavbě pomníků
nemáme jaksi praksi.
Jak zrno v matce zemi skrej
základní kámen hbito, –
pomníků měl bys habaděj,
kdyby z nich rostly jak žito.
A pořád jasna stojí tu
příčina nezdaru pravá:
nemáme kontinuitu
s Karla přes Vladislava.
Tenkráte divy umění
v Praze se hračkou dály,
od čehož také stvořeni
byli by králové králi!
Zatím jsme zvykli bez míry
pro rozvoj stavěti zdárný
slavnostní brány, špalíry,
jatky a elektrárny.
87
A co tu zbylo, gotika,
barok a renaissance:
je svízel s tím jen veliká.
a soulad nemá chance.
Krása je čertí oříšek,
tvrdý pro falešné zuby,
proto se Praha do výšek
tolik ní, ta stará, chlubí.
Ten úkol těžký jako cent,
nedbat ho - koncové žalní,
jakýžpak je to monument,
když není monumentální!
A kouk’-lis ještě za bránu
pro vzorek do franckých říší,
potom se Balzac v županu
od Husa pramálo liší.
Nu, není žádné neštěstí,
povídám, chvála bohu,
zboří se celé náměstí,
vystaví k tomu v slohu.
88
Osový soulad nastane,
co nízké, to se zvejší,
a problém ihned dostane
pak formu centrálnější.
Neb jiný východ najde se,
a konec bude rázný:
pomník se třeba přenese
na Žižkov, jenž je prázdný.
V advent pak a též o postě
míň lidí bude se rouhat,
a jenom Lumír na mostě
víc bude mrkvičku strouhat.
89
KUPLET O PADESÁTCE.
Ignátu Herrmannovi.
Dnes mi schází óda vzletná,
je to cifra ošemetná,
není mladá, není stará,
v srdci stále ještě hárá,
hlubně tam a prudké víry,
sny a mlsné avantýry,
dál to řádi, vzlétá, pádí
jako v mládí.
Ptej se mne však zcela krátce:
„Chceš ji?“ – „„Na hřbet? Ne, to ne,
neboť přec jen padesátce
svědčí nejlíp v portmoné,
ba v portmoné.““
Moudrost, ó, toť vzácná dáma,
teprv spatřiv Abraháma
v klikaté života pouti
výsadu máš moudrým slouti.
S dámou tou jsi v alianci,
nohy však máš těžké k tanci,
v jistých pádech krátký’s na dech,
revma v zádech.
90
Nemůže být o tom hádka,
zdali to tak, nebo ne:
vždy je lepší padesátka
než na hřbetě v portmoné,
ba v portmoné.
Za zásluhu, za Tvou práci
veřejnost Ti dluh svůj splácí,
čestných darů dostal’s tři sta,
řádů máš jak bicyklista,
národ láskou k Tobě řičí,
dá Ti grunt jak Sienkiewiči.
V jedné revui však se zjeví,
vše že plevy,
vypjaté to není krátce
a tak že to utone. –
Ach, je lépe padesátce
než na hřbetě v portmoné.
ba v portmoné.
Kde kdo nyní vykuchá Tě,
kde kdo nyní oňuchá Tě,
budou vážit, usuzovat,
přiměřovat, kritisovat.
1991
Ctitelek Tvých dav se zfantí,
uštvou Tebe gratulanti.
Stříbřen, zlacen, zmítán, klácen
budeš zmlácen.
Poznáš, že už nejsi mládce,
že je všecko chatrné.
Proto líp je padesátce
než na hřbetě v portmoné,
ba v portmoné.
92
STŘÍZLÍK.
Je to on. Znova vzkříšený
ulítl z bajky a tu je
a všemi pírky zježený
přede mnou poskakuje.
Dávno je po něm, myslil jsem,
poslední byltě on rodem,
zahrabal jsem ho k plotu v zem,
když umřel kocouřím hlodem.
Tenkrát se plichtil, kam jen moh,
k slepicím, holubům v družbě,
ale dnes, vida, tak se vzmoh,
orla že v pravdě má k službě.
V stín jeho sedá nehnutě
blizounko na každém místě,
a když král zvedne perutě,
pod křídlem dřepí mu jistě.
Jen ty si, milý příteli,
na malost chytráků horli!
Jakž by pak orlové věděli,
že oni vskutku jsou orly?
93
PÍSEŇ MUCH.
Charles Grandmougin.
Jsme samy: zdřim dům celý,
a kuchyň uzavřeli;
nuž hej!
co nás je vírných shluků,
svou píseň každá v bzuku
si pěj!
Sluníčko okenicí střílí
svůj zlatoskvělý, vlídný svit,
nás probouzí, nám dává síly,
vše dřímá kol, my budem bdít.
Buď zdráv, dni letně skvělý,
nám v radost rozhořelý
jsi dnes!
Zář tvoje zlatem vzplává,
v ní v rej se rozehrává
náš ples.
Bzum, bzum! Hle, stará teta
s košíkem u sliv postojí,
bzum, bzum, a naše lehká četa
si domem rejdí v pokoji.
94
Tam v koutě kocour hoví
si stulen k tlapám psovi,
ni hles;
spí kocour jako v klíně,
s ním bez starosti líně
i pes.
Kot růžový nos nepozvedne
a černý nos pes nechá spát.
Bzum, bzum! Jim každá na něj sedne
a z pohovy je počne štvát.
Tu kocour ouškem střihne,
však v spaní nevytihne
psu s tlap;
pes, mysle, že nás lapne,
do prázdna z dřímot chňapne,
chňap, chňap!
Bzum, bzum! Jen viřme dál a žijme
a pod strop, který zčernil dým,
kol pánví z mědi tance vijme
svým rytmem svižně obvyklým.
Však černý pavouk kdesi
své sítě darmo věsí
nám v strach:
95
má se smetákem svízel
a dávno odtud zmizel,
ten vrah!
Ve špatně uzavřené špíži
je vše, co na mls k plesu chcem:
smetánka, jíchy, jež se líží,
a med tam voní kolkolem.
Všech slastí, co jen chceme,
tak snadno dosáhneme
tu hned:
blouznění, tancování,
mlsání, milování
jak med!
A když pak ženou oknem k dvoru
náš zlekaný roj v plachý let,
mžik zavíříme ve prostoru
a dveřmi zase vlítnem zpět.
Bzum, bzum! Spí dům už celý,
a kuchyň uzavřeli;
nuž hej!
co nás je vírných shluků,
svou píseň každá v bzuku
si pěj!
96
STRAŠIDLO V LESE.
Adolf Holst.
Člověk se ani nenadá:
zní z lesní dáli tahý-ta-dá!
Bzum, bzum,
brum, brum,
se blíží šum!
Třesk lesem, a slyš
tu ještě blíž,
och, zcela blízko již!
A je to tu –
„Tahýtu-tú! tahý-tu-tú!“
Kukadla žhou
jak výhně tmou.
Zin, zin,
benzin, benzin!
Kmit, zakuklení
a zpitomění,
strach. –
Prach!
Žuch, buch,
čuch, puch!
Zde – tam jak bič
a pryč!
97
A v dáli zapadá:
„tahý-ta-dá! tahý-ta-dá!“
Už ani ruch,
jen puch.
Vejr kašle i kos
a les si zacpává nos.
„ – Tahý-ta-dá –“
Fúúúúj!
98
MOTIV POSVÁTNÝ.
Má zvláštní kouzlo tiché nitro chrámu,
kde stále poblikává plamen svic,
kde v stálém boji světla zlatých rámů
a oltáře jsou s temnem zpovědnic.
Taj podivný tu cítíš, že se skrývá
za vonnou rouškou mdlého kadidla,
a voda, která v kropeničkách zbývá,
jest jakby něčí slza ustydlá.
Ty sochy mystické s mučidly svými
a náhrobky z desk starých, kamenných,
vše volat zdá se hlasy hlubokými:
zde místo jest, zkad prchá zlo a hřích.
Spí duše varhan. Satan zkroucen úpí
pod tíhou kazatelny bleskem sklán,
a na zlacené střišce zobák tupý
si v ňadra vráží bílý pelikán.
Krok duní, chvíš se ve přítomnu duchů,
zde boha tušíš s jeho nadsvětím,
ne na oltáři, ale v modrém vzduchu,
jejž venku vidíš oken rozpětím.
99
Tak, jsi-li sám a kolem ticho leží.
Zvon volá – v chrámě hovor, shon a ruch.
Jdou kramáři sem, chrám svůj poznáš stěží
a ironicky ptáš se: kde je bůh?
Hle, s kazatelny peklo již se rojí,
a zázrak ze zázraku vstává zázrakem,
mnich otylý řeč o střídmosti strojí
a višňový nos cpe si tabákem.
Ubohý satan pod tou tíhou stená,
zrak poulí, – div ze nepropuká v kvil.
„Ó, světe hříšný, padni na kolena!“
a satan na to jazyk vyplazil.
(1886.)
100
MYŠ Z KNIHOVNY.
Abel Bonnard.
Já nejedla jsem slaniny, však básníky
a domov měla jsem mezi jich veršíky.
Bez třesku příborů, též schází ubrus nový,
je schystán v policích hod pro mne papírový,
a vábí nejedněch mne díla k zažití,
z nichž napřed mravokárci hryz můj ucítí.
Když schroupám vše, i kritiku i hymnus chvály,
lpí na vousech mi učenosti zbytek stálý.
Nic nezkoumám, jen hryzu. Zkumu málo dbám
a místo toho drtin z vazeb nadělám.
Z knih velmi učených část písma zničím v krátku,
a muž, jenž opíral svou moudrost o tu řádku,
hned bude na holičkách a s ním jeho um.
Jsem jako břečtan připjavší se k mramorům,
neb svými zoubky pusté zříceniny tvořím.
Má práce ničí všecky práce; vědy bořím
a drobím v polic utajené hlubině.
Duch lidský poslouží mi častěj k svačině.
Jak černý podkopník jsem hrozbou tvrzím duchů,
jež pyšně vévodí dnes snah a práce ruchu,
byť kniha azuru a bohů plno má,
mnou v nitře zavládne jí místo záře tma.
101
V mém sledu strhané se verše rozsýpají,
a jako pěšák, před nímž cesty strou se kraji,
jdu po větách tak pergamenem teplavým,
jdu stále beze spěchu a svou cestu jím.
Les přede mnou, pláň modrá, pole zlatá klasem,
však bledá pustina je za mnou, za ocasem,
a třeba ze všeho je troska truchlivá,
jsem stále skromna, chuda, mírna, loudivá.
Cár směšný uboze zbyl po mně z epopejí,
netuší Herkul, v kůži lví že se mu kreji,
a že mne odnáší i živí sebou sám.
Psy Dianiny, chudačka já, roztrhám;
má Achil strach i mnohý rek; ba také zří se,
jak sama Venuše, jež v básni nahá stkví se,
by touhu vznítila jich, hned se zachvívá,
když k ní se přiblížím já, myška bázlivá.
Jsem spokojena, pravý dobyvatel Troje,
a když se rozbřesknou dne pokojného zdroje,
co zatím, na stěnu když pad’, lesk slunečný,
se v knihách pyšný svět mní býti bezpečný,
své sny tam v klínu ód a dramat libě snují
rekové lodí Arga, veslům důvěřují
a směle svěřují svou s1ávu vichřicím:
táž loď mne veze mořem v běl se pěnícím.
102
LISTOPAD.
(1905/29/11.)
Pod azurovým nebem podzimním,
s kterého každý mráček daleko uprchl,
zaliti sluncem sešli jsme se k pohřbu.
Opadlo listí se zámeckých kaštanů,
šustělo tiše a vonělo tlením,
a s listím jakoby s větví nejvyšších,
z výsluní nejkrásnějších, kde se leskly
a pyšnily z pradávna,
svanuty bystrým východním větrem
schvěly se dolů staré privilije.
Umíraly dlouho, až umřely,
a my jsme je pochovávali.
Tisíce tisíců sešlo se nás v Praze,
sešlo se nás v Čechách i Moravě,
ale oči neslzely.
Duněla země pod pevnými kroky,
planuly oči radostí šťastnou
pod čely vzpřímenými.
Ani zvony nevyzváněly,
ani žalmy nezaznívaly,
ale v tichu strašném prapory vlály,
103
a zpívala srdce.
Píseň neslyšná a přec hromná,
píseň síly, jíž netřeba řeči,
píseň blahoslavená,
neboť byli jsme zas národ.
Však bránili nám. Skrze bodáky,
hvízdánim kuliček nepřestrašeni,
vlastní krví, která tekla proudy,
šli jsme vpřed s nejsilnější zbraní,
nepřemožitelnou,
jmenuje se právo.
Tisíce tisíc bylo nás a v milióny
vzrostli jsme spolucítěním.
Na starém náměstí, jež pilo
krev nejušlechtilejších,
rudly prapory naše vlající,
domy rozestupovaly se,
aby do širokých dálek vlastí celou
rozlila se síla národa,
tam zvedaly se ruce k přísaze slavné,
tam vzplála srdce jednotným žárem.
Na ocel ztuhlo naše chtění.
104
Už to nebyl pohřeb, ale vzkříšení.
Vzkřísili jsme naděj na vítězství práva,
ba jistotou se stala.
Vzkřísili jsme umrlou,
jež byla z nejsmutnějších mrtvol v Čechách,
to českou krev, jež proudí zas.
Teď spojeni vzpomínkou slunce,
které zlatilo prapory naše
i spojené ruce,
slunce, které k jaru spěje,
vzpomínkou jednotného tepu,
kterým srdce statisíců bila
jako jedno srdce,
půjdeme žádat Spravedlnosti.
Prastarý obvaz strhneme jí s očí,
ta musí vidět a ne slepě vážit,
dát národům, co jejich,
dát člověku, co jeho.
105
JEŠTĚ KVETOU LÍPY STARÉ.
Ještě kvetou lípy staré,
ať si podrost zakrsá,
sem ty bílé květy jaré,
sem a v kytku na prsa.
Zrovna v lístků drobných tísni
motiv se mi podává:
kolik čmelů běl jich třísní
a v jich medu mlsává.
Na odiv že kytka větší,
křepká, svěží, zelená
dráždí vůní čivy něčí
oko mé když znamená:
Nu tak jedním vzmachem ruky,
skloněn nízko v sirou zem,
vonných kvítků bílé shluky
přistru zručně kloboukem.
(1871.)
106
ODVOLÁVÁM SVOU KANDIDATURU.
Zpíval jsem píseň dojemně
o svojí kandidatuře,
ale dnes po všem tak je mně,
jako když podřízne kuře.
V dvaceti schůzích řeč jsem měl
agrární, realistickou,
každého soka zle jsem zmlel
a nazval napuchlou nickou.
Hymnou jsem zkusil vítězit,
složenou s ukrutnou chloubou,
třicetkrát byl jsem v hadry zbit,
a nazván troubou, ach, troubou!
Honem jsem sedlo přehodil
zajížďkou do koncentrace,
darmo však jsem se narodil
i do té kýžené štace.
Noviny kterés zjistily
matrikou po stopě jdouce,
Kumáni že prý zplodili
rod můj kdys u Olomouce.
107
Já na to, chtěje ušetřit
strašnější ještě si hanu,
obratem hned jsem změnil cit
z veliké pro malou stranu.
A byla schůze, principy
hojná i principály,
dva přední zuby jak řípy
mne ony principy stály.
Ba taky kterýs notábl
v domnění, že loví kavky,
dcerou mi do srdce zahrábl,
okatě naznačil – vdavky.
Vůle i tělo měly dost,
nebyl jsem tvor už lidský,
mandát jsem chtěl a dostal zlost,
což bývá na škodu vždycky.
Utek’ jsem tedy konečně
v strhaném žalostně věnci
k podpoře žádat bezpečně
rozvážnou intelligenci.
108
Reorganisovat, zajisté,
mesiáš morálky tu je
a všecky živly nečisté
on hladce zpranýřuje!
Vysoký smích se rozlehl,
jako když zavichří v duby –
Taky jsem pěkně naběhl,
zbylé to stálo mne zuby.
Morálka, hehe, řekne se!
Nestojí za vindru lidská,
a teprv houby unese
morálka politická.
„Mesiáš vždy být nemusí,
stál někdo, řekněte, o vás?!“ –
Ne. Proto na krk vážu si
za šesták konopný provaz.
Poutníče, který půjdeš kdys
kol stromu, kde visím v hluši,
„Kocourku,“ řekni, „klidně vis
a pokoj tvojí buď duši!“ –
109
OBSAH.
Str.
Úvod5
DĚVČÁTKA.
Můj portret9
Japonská láska11
Vrabec a kočka13
O ženském srdci14
Insert lásky15
Ballatina16
Morousní píseň17
Dávno, dávno19
List21
Píseň čmela23
Andělína25
KAŠTANY.
Klika31
Dělo na hradbách33
Reminiscence35
Padající hvězda37
Píďaly40
Životní kosmetika42
O zoologické zahradě43
Po funuse47
Tříšť50
Politický jubilant52
Smůla53
Za † Antonínem Klosem54
Zkušenost55
Smiřovačky56
[110]
ŠTÍŘI.
Str.
Pyramidální balada.59
Veni sancte.62
Nová methoda66
Moudrý mufti.69
Fata morgana73
Kocourkova nadace75
Já kandiduji.79
Napoleon der Erste.82
Budeme se přímit84
Husův pomník.87
Kuplet o padesátce90
Střízlík.93
Píseň much94
Strašidlo v lese97
Motiv posvátný.99
Myš z knihovny.101
Listopad.103
Ještě kvetou lípy staré106
Odvolávám svou kandidaturu107
E: lk; 2002
[111]