MYŠ Z KNIHOVNY.

František Serafínský Procházka

MYŠ Z KNIHOVNY. Abel Bonnard.
Já nejedla jsem slaniny, však básníky a domov měla jsem mezi jich veršíky. Bez třesku příborů, též schází ubrus nový, je schystán v policích hod pro mne papírový, a vábí nejedněch mne díla k zažití, z nichž napřed mravokárci hryz můj ucítí. Když schroupám vše, i kritiku i hymnus chvály, lpí na vousech mi učenosti zbytek stálý. Nic nezkoumám, jen hryzu. Zkumu málo dbám a místo toho drtin z vazeb nadělám. Z knih velmi učených část písma zničím v krátku, a muž, jenž opíral svou moudrost o tu řádku, hned bude na holičkách a s ním jeho um. Jsem jako břečtan připjavší se k mramorům, neb svými zoubky pusté zříceniny tvořím. Má práce ničí všecky práce; vědy bořím a drobím v polic utajené hlubině. Duch lidský poslouží mi častěj k svačině. Jak černý podkopník jsem hrozbou tvrzím duchů, jež pyšně vévodí dnes snah a práce ruchu, byť kniha azuru a bohů plno má, mnou v nitře zavládne jí místo záře tma. 101 V mém sledu strhané se verše rozsýpají, a jako pěšák, před nímž cesty strou se kraji, jdu po větách tak pergamenem teplavým, jdu stále beze spěchu a svou cestu jím. Les přede mnou, pláň modrá, pole zlatá klasem, však bledá pustina je za mnou, za ocasem, a třeba ze všeho je troska truchlivá, jsem stále skromna, chuda, mírna, loudivá. Cár směšný uboze zbyl po mně z epopejí, netuší Herkul, v kůži lví že se mu kreji, a že mne odnáší i živí sebou sám. Psy Dianiny, chudačka já, roztrhám; má Achil strach i mnohý rek; ba také zří se, jak sama Venuše, jež v básni nahá stkví se, by touhu vznítila jich, hned se zachvívá, když k ní se přiblížím já, myška bázlivá. Jsem spokojena, pravý dobyvatel Troje, a když se rozbřesknou dne pokojného zdroje, co zatím, na stěnu když pad’, lesk slunečný, se v knihách pyšný svět mní býti bezpečný, své sny tam v klínu ód a dramat libě snují rekové lodí Arga, veslům důvěřují a směle svěřují svou s1ávu vichřicím: táž loď mne veze mořem v běl se pěnícím. 102