MŮJ PORTRET.

MŮJ PORTRET.
Má čtenářko, jež znala bys mne ráda, rač touto pérokresbou vzíti vděk a promiň, že co bon ton dnešní žádá, jsem odkládal tak dlouho dlouhý věk. Jsem jako všichni, musím říci předem, již líbí se ti totiž nejvíce, žár výbojný mým stále šlehá hledem jak z temných mračen blesků dvojice. Nos orličí a hladké bílé čelo, vous zastřižený pěkně ve špičku, jak Olympan zřím v davy všední smělo a jako Byron kulhám trošičku. Ret zvyklý lásky medovému kvasu vždy hrdě ohrnutý nesu v jev a úsměch mám, když minouce mne v žasu si dívky zašeptají: ejhle, lev! Květ nevadne, kam noha moje vkročí, však trn hned v plápol růže vykvete, a v rýmu zvoncích všecko se mi točí i kolo po silnici vyjeté. 9 Já cynikům se směji, pessimistům, a zlobit znám je všecky rozmarně, když allotria pášou k denním listům u mého stolku v mojí kavárně. Mám přátel dost a pomlouvám je všecky, nu arci za rohem a potají, vždyť já jsem já a oni, bože, pecky, a verše jim až hrůza kulhají. Však přijde den, den kritické mé kudly, již brousím sám a již si brousit dám, pak ze všech za chvilku nemastných nudlí v revui jedné slavně nadělám.– Má čtenářko, ten portrét se vám líbí? A vy? Jste zrzavá? – Vlas pošlete mně v obálce – a pardon, rád jím ryby. Tak sejdeme se zítra, kde chcete. 10