MOTIV POSVÁTNÝ.

MOTIV POSVÁTNÝ.
Má zvláštní kouzlo tiché nitro chrámu, kde stále poblikává plamen svic, kde v stálém boji světla zlatých rámů a oltáře jsou s temnem zpovědnic. Taj podivný tu cítíš, že se skrývá za vonnou rouškou mdlého kadidla, a voda, která v kropeničkách zbývá, jest jakby něčí slza ustydlá. Ty sochy mystické s mučidly svými a náhrobky z desk starých, kamenných, vše volat zdá se hlasy hlubokými: zde místo jest, zkad prchá zlo a hřích. Spí duše varhan. Satan zkroucen úpí pod tíhou kazatelny bleskem sklán, a na zlacené střišce zobák tupý si v ňadra vráží bílý pelikán. Krok duní, chvíš se ve přítomnu duchů, zde boha tušíš s jeho nadsvětím, ne na oltáři, ale v modrém vzduchu, jejž venku vidíš oken rozpětím. 99 Tak, jsi-li sám a kolem ticho leží. Zvon volá – v chrámě hovor, shon a ruch. Jdou kramáři sem, chrám svůj poznáš stěží a ironicky ptáš se: kde je bůh? Hle, s kazatelny peklo již se rojí, a zázrak ze zázraku vstává zázrakem, mnich otylý řeč o střídmosti strojí a višňový nos cpe si tabákem. Ubohý satan pod tou tíhou stená, zrak poulí, – div ze nepropuká v kvil. „Ó, světe hříšný, padni na kolena!“ a satan na to jazyk vyplazil. (1886.) 100