Já nejedla jsem slaniny, však básníky
a domov měla jsem mezi jich veršíky.
Bez třesku příborů, též schází ubrus nový,
je schystán v policích hod pro mne papírový,
a vábí nejedněch mne díla k zažití,
z nichž napřed mravokárci hryz můj ucítí.
Když schroupám vše, i kritiku i hymnus chvály,
lpí na vousech mi učenosti zbytek stálý.
Nic nezkoumám, jen hryzu. Zkumu málo dbám
a místo toho drtin z vazeb nadělám.
Z knih velmi učených část písma zničím v krátku,
a muž, jenž opíral svou moudrost o tu řádku,
hned bude na holičkách a s ním jeho um.
Jsem jako břečtan připjavší se k mramorům,
neb svými zoubky pusté zříceniny tvořím.
Má práce ničí všecky práce; vědy bořím
a drobím v polic utajené hlubině.
Duch lidský poslouží mi častěj k svačině.
Jak černý podkopník jsem hrozbou tvrzím duchů,
jež pyšně vévodí dnes snah a práce ruchu,
byť kniha azuru a bohů plno má,
mnou v nitře zavládne jí místo záře tma.
V mém sledu strhané se verše rozsýpají,
a jako pěšák, před nímž cesty strou se kraji,
jdu po větách tak pergamenem teplavým,
jdu stále beze spěchu a svou cestu jím.
Les přede mnou, pláň modrá, pole zlatá klasem,
však bledá pustina je za mnou, za ocasem,
a třeba ze všeho je troska truchlivá,
jsem stále skromna, chuda, mírna, loudivá.
Cár směšný uboze zbyl po mně z epopejí,
netuší Herkul, v kůži lví že se mu kreji,
a že mne odnáší i živí sebou sám.
Psy Dianiny, chudačka já, roztrhám;
má Achil strach i mnohý rek; ba také zří se,
jak sama Venuše, jež v básni nahá stkví se,
by touhu vznítila jich, hned se zachvívá,
když k ní se přiblížím já, myška bázlivá.
Jsem spokojena, pravý dobyvatel Troje,
a když se rozbřesknou dne pokojného zdroje,
co zatím, na stěnu když pad’, lesk slunečný,
se v knihách pyšný svět mní býti bezpečný,
své sny tam v klínu ód a dramat libě snují
rekové lodí Arga, veslům důvěřují
a směle svěřují svou s1ávu vichřicím:
táž loď mne veze mořem v běl se pěnícím.