Šalvějí voní letní dech,
vzpomínka chodí po hrobech
propadlých v nízké trávě.
Je tomu asi tak sto let,
tu někde spí můj prapraděd
v míru a věčné slávě.
Sem z vlasti zanes víru svou
a všecku bědu truchlivou
a všecku lidskou pýchu,
zde do své výhně prudce dul
a ocelová rádla kul
na nehostinnou líchu.
Rád pozdravil bych jeho prach.
Však marně bloudím po cestách,
vrak znikl v moři širém,
zaváta v poušti mohyla,
a přec ta hlava dychtila
tu takřka předevčírem.
Zde byl a není. V popelu
tlí tisíc jiných rebelů,
jichž neznají už vnuci.
Kameny jejich větrají,
a v travách tiše zpívají
cikády, dřímot hudci.
Šalvějí voní letní dech,
vzpomínka chodí po hrobech –
na tebe myslím, Praho!
Sto, dvě stě, tři sta, pět set let
blínový v zdech tvých zkvétá květ
a daří se mu vlaho.
Nemůže uhnít, zhynout, ztlít,
jak ti tam v trávě přestat být!
Jak’s bezmocná a měkká,
tvé tajné hněvy neškodné
odvanou vichry svobodné
den za dnem do daleka!
Tvé krve marná přesila
je slabá, aby zalila
vše dobývavým proudem,
jenž ve vítězné závrati
čist sám vše v sebe uchvátí
před slavným dějin soudem.
Ó, byla léta úrody,
a byly krásné exody,
kdy krysy tíhly branou,
a vydýchlo se svěžeji.
Ó, byla léta nadějí,
jen pomni, vzkypíš ranou!
Teď hroby na severu tam,
je od nich blíž a blíže k nám,
jen proto tobě hrají
do tance k vydechnutí sil
dál od nás dále o sto mil
tam dole, na Dunaji.
Má Dunaj Sprévu sestřici
jak ona dravě hučící,
a ruka s rukou v síle
od Sprévy v Dunaj modravou
spojeny jsou ti nad hlavou
při spolném hrobů díle.
Tvá bytost vždy je půlena,
tvá duše na dvé dělena,
máš dvojí čest a víru,
dvé jazyků máš k životu
a dvojí mravní hodnotu
a krysy opět v sýru.
Šalvějí voní letní dech,
výstrahy chodí po hrobech,
těch zpráchnivělých kostí.
Kde, Máti, jsou tvá vzplanutí,
kde velkých srdcí vzkřiknutí
a hvězd tvých vysokosti?!