ARKONA
Zelená vlna těžce se láme
v šedavý obzor splynulá,
to se dnes za sny starými dáme
k pohádkám smutným z minula.
A nechť si moře ryčivě blýská
chocholem pěny k chocholu,
pohádku smutnou uvidím zblízka
v mytických světel plápolu.
Pod staré lípy vejdu, jež bílé
hvězdičky květu rozsvítí,
a duše má té intimní chvíle
tragiku slavnou pocítí.
Se břehů oněch, kamž moře v rovy
pohřbilo slávu střemhlavě,
uvidím věže Jaromarovy
jak Kollar ve vod záplavě.
A velký bůh, jenž skonal tak bídně,
povznese roh svůj ze brodu
a bude věštit Slovanstvu vlídně
vítěznou, slavnou úrodu. – –
Však hle, již v sever výspa se tmaví
cimbuří tvarem dokona,
a mladý plavčík kyna k ní praví:
Arkona tamhle, Arkona!
29
Zdravá buďbuď, země, myticky skvělá
i velká ve svém zániku!
Nadšení křídla dalo mi zcela
sentimentálních básníků.
Se sivým rackem o závod k cíli,
kde zatím z vody před námi
vyhoup se fantom křídově bílý
strmými příkře stěnami.
Ztichlého moře zelená láva
kolkolem leží bez hnutí,
nahoře, dole stará spí sláva,
na skále, v moři v ztrnutí.
Křídovou cestou klikatě vzhůru.
Pláň holá, bez lip poety
přede mnou stře se v mlhovou chmuru,
a kraj dlí tichem zakletý.
Vysokou travou ke kolu spiaty
dvě krávy stébla žvýkají,
vlaštovky břežní stálými chvaty
přes drny křivky smýkají.
Drát drnčí s ráhen ve službě říše,
na valu směle do šira,
hle, černý orel s praporu v pýše
nad Baltem peruť prostírá.
A pod ním stojí bez hnutí, němě
na stráži voják. K oblaku
30
s ubohé, mrtvé, smutné té země
blyští hrot jeho šišáku.
Na čtyři strany do každé dáli
obzor se volný otvírá,
stráž Baltu zírá, ať vichry pálí
a výspu vlna ožírá.
Ať stará rakev rozpadává se
a bílé kosti blikají,
to není stráž, jež ze strachu vzdá se
a hodí puškou potají.
Jak zírá, půjde na čtyři strany,
až rána v poplach zavolá,
přes hrobní kámen slovanské Rany,
přes moře kolem dokola.
Kde že jsou ruce, které ji zdrží,
zabijí muže vojáka
a vztyčí posléz nad světa strží
korouhev lidství v oblaka?– –
Smutek a já jsme sami tu stáli
na skále krví hořící,
a černý orel nad mořskou dálí
vznášel se v letní vichřici.
28. / XI. 1906.
31