PRAMEN
Z bílé skály nahnuté k moři
rokotnou hudbou vyvěrá,
ráno zlatavé slunce v něm hoří,
stříbrná hvězda z večera.
Kane pramen staletí stejně
z arkonské výspy krvavý,
když se nad ním rozestře chvějně
noční zář rudé záplavy.
Vidím k němu skloněné hlavy
rtů suchou žízní prahnoucích,
obrys lodí mořem se tmaví
s biskupem v čele jedoucích.
Kříž se třpytí, znamení míru,
Kristus plá na něm zlacený –
hoří věže v divokém víru,
modla se kácí v plameny.
Krahuj černý s rozpiatým spárem
nad rum z ní tryská do výše,
nebyl zdolán plamene žárem,
přes moře letí, přes říše.
Pil on také z té bílé skály,
pták pomsty žhavě horoucí.
Sudby nechť se jakkoli dály,
pták ten je věčně živoucí.
34
Přišel dědic, podědil hroby
a chce jich více šíř a dál.
Příboj bije, pevniny drobí,
je mrtev lid, kde včera stál.
Ale pramen k životu zpívá,
a krahuj sedí přede mnou.
Každá země, již útisk zrývá,
má takou skálu tajemnou.
Pil jsem zřídlo v hlubokém doušku
i jeho píseň pro duši,
příboj skrytý v mlhavou roušku
naslouchá, do skal nebuší.
Zhrdu pil jsem, nenávist měřil
z pramene čisté obrody,
líp než láska, abych vždy věřil,
ony že drží národy.
35