V klín břehů protáhla se lačná,
strž balvanů jí k moři brání.
Stín vrhnou do ní mračna
v svém putování.
Bez vrásek v hlati zrcadla
tkví mrtvě zapadlá.
Vrak lodi pozvolna tam ztlívá,
trup stěžně na písku se drolí,
samota příliš tklivá,
až srdce bolí.
Neb žilo se tu chtivě kdys,
a zazníval povel čís.
Loď kamsi chtěla v říše nové,
dmul do plachtoví bystře vánek,
tu rodili se snové,
než jal vše spánek,
než přestalo, co žilo, žít,
a nastal smrti klid.
Dlím skloněn nad hladinou v snění,
ve změti ráhen travka razí,
co zřím, mně cizo není
a v srdci mrazí.
Vím, kde spí mrtvá zátoka
jak propast hluboká.
Kde stěžně tyčily se vůle,
kde vzletů plachtoví se dulo –
vše zpřeráženo v půle,
dřív než se plulo.
Kde vlajek jasný plamen vlál,
v dál nesen býti ždál.
Kde rujně kypělo a vřelo,
kde u ohňů se ruce tiskly,
kde klad a lad vše mělo,
kde děje tryskly,
a byla výška oblaků,
k nim touha ve zraku.
Kde plochy jezer prudce čeřil
březnový vichor, do skal buše,
kde člověk ještě věřil
v čest krásné duše...
Nic. S útesu pták černý ční
jak balvan smuteční.
Blyštivým okem po zátoce
však slídí, kde co žíti baží,
prokletý hlídač, krotce
se zdáti snaží.
Je nedostižný, vysoký,
pán mrtvé zátoky.
Zchvatitel mužů spáry svými,
nejlepších mužů na postupu,
a zpychlý staletími
úkladných lupů. –
Zlý šum se ze dna ozývá
jak vzpoura hrozivá...