BŘEZEN NAD PRAHOU
Jsou zjasněny obrysy věcí,
a vichřice bije v kout ztuchlý,
na řece jako když porozsvěcí
plaménků od Vyšehradu k Chuchli.
Kmit, nepokoj prostorův i vod
i zelených promyků zvýší.
Prudší a lepší chce býti život,
nemilující šeptů ni skrýší.
Let k výšinám zkusiti, volně
se rozjásat nad něčím hluší,
zaklesnout loktem se v loket spolně
a jednu jedinou stvořit duši.
Rokycanova hlasu bleskem
dát sžehnout si ledové jíní
a zdráv buď! volati s hlučným třeskem
tasených mečů v gotické síni.
Jít s kalenou slokou jak čepel,
jež vydrží vše nepokorníc,
ze svých žít niterných tepel
a s přímým pohledem jasných zornic.
Tak s nejvyšších upřeně věží
se do jarní dálavy dívat,
s nadějí v osení krásně svěží
životní žalm svůj dověrně zpívat.
1916.
79