ČERTOVINA.
Jak jsme se s seznámili. První kapitola nedopsané grotesky.
Rok na skříni stál po mém boku,
kde vycpán straší starý výr,
a verše mé měl stále v oku,
jak perně rostly na papír.
Něm s úšklebkem v ně shora zíral
a s vidlicemi zvedl páž,
an krátký řetěz plec mu svíral,
jejž levicí tisk Mikuláš.
Byl malinký jen jako myška,
však jazyk dlouhý plál mu z úst,
a přepokorně hrdopyška
svůj dlouholetý snášel půst.
Od hlavy k patě hustý vlásek,
jak tuší když ho nalíčí –
tak dumal, dumal malý ďásek
navlečen v rouno kočičí.
Když moucha usedla mu k nosu,
ni brvou nehnul – jaký trud! –
183
a nebýt mých dvou rváčů kosů,
tam stál by ještě doposud.
Ó, sběři divá, kýž tě vrána,
drnkal jsem právě na lyru –
šust nad hlavou mi, třeskla rána,
a v cáry ornát z papíru,
trup bezhlavý je biskup svatý,
vše – mitra, štola, rocheta
i černý ďásek chundelatý
se po pokoji rozletá.
Blysk jeho jazyk před mým zrakem,
ďas od řetězu sebou smyk
a v kotrmelci všelijakém
hup ke mně vzhůru na stolík.
A roste, roste, stále v dýlce
– už nijak hračka pro děti –
a čahouna zřím v téže chvilce
tu na svém stole seděti.
Až po zem nohy bez kopýtka,
s přezkami na nich střevíce,
v hedvábu vězí štíhlá lýtka
se po švihácku křížíce.
Dle módy anglické či které
se na něm pestří rudý frak,
až ke kolenům spodky šeré
a v ruce bílý chapeau claqueclaque.
184
Tvář jako jiná tvář je lidská,
buď barona neb sklepníka,
jen trochu málo mefistická,
a levé oko přimyká
kulaté sklíčko v želví kosti,
vlas prořidlý a promletý,
vous žádný, jenom skráně hostí
dvě elegantní kotlety.
Ďas moderní, toť pravda jistá,
jenž ví, jak s duchem času vpřed,
tak v poušti nepokoušel Krista
a jinak by dnes málo sved!
„Bon jour, monsieur...“ I kýho ďasa,
jste v Čechách, pane, jaký tón!
Ďas mrkne, rukáv povykasá:
„Alors, j’vous demande pardon..pardon...“
A lámal to až běda sluchu,
než se mi řádně představil.
Smál jsem se z jeho rozpak v duchu –
co však je dělat, ďas tu by!!
Tu zadrh trochu do němčiny,
tu z hrdla jemu vyklouz Švéd,
tu zachytil se angličtiny,
tu po rusku zas slovko sved.
I v maďarštině spásu hledal,
i čínského cos, tuším, kvik,
185
ba ptal se i, zda bych se nedal
s ním na světový volapük.
Až konečně, kdy stěží chápat
jsem zdál se zvuků směsici,
měl v okamihu šťastný nápad
a žádal českou mluvnici.
Vše snáším mu, nač vzpomenu si,
se těše brzké rozprávce:
tu skladby, slovníky a brusy
i poklésků všech oprávce,
pak prosu pěknou na velínu,
nu, ať se, já řku, poměje,
a z knihovny své lovím stínu
arcimistrovské eseje.
Zvlášť ilustrace v knížkách nové
jsem snesl mu, jež na rváč jdou,
neb čtenáři i poetové
dnes bez nich pranic nesvedou.
Též velký žurnál politický
jsem nahmát v kapes útrobách
i verše své, jichž dost mám vždycky,
jsem skromně v onu sbírku vtáh.
Co s tím? Vždyť namáháš se planě,
to prostudovat – tvoje smrť...
Však ďábel napřáh obě dlaně
a chumlí v nich vše na padrť.
186
List za listem se ruče ztrácí
– já hledím všecek ztrnulý –
dřív neustal v té divné práci,
až zhnětl malou piluli.
Tak zvíci byla asi hrachu.
Co dál – váš vtip si dopoví;
nu, zhltil on ji beze strachu
jak sladký bonbon cukrovýcukrový.
Než běda, v téže chvíli bědné
jak cyankálim napojen
ďas koulí okem, chroptí, bledne
a na břiše se tiskne jen.
Křeč smrtelná mu tělem zmítá –
již dříku vesta nestačí,
čert sípaje v mé jizbě lítá,
až v kout se posléz přitlačí,
a odtud roste, bobní stále,
již pokojík můj plní v půl –
již skříň se kácí – dme se dále,
již povalen můj psací stůl,
již v pokoji ho do tří čtvrtí...
Sůl nesu hořkou na míse,
tak padnout mi tu divnou smrtí,
ty obsílky, ty komise!...
Sůl s mísou – vše mi zhltil z ruky,
a ještě není dost těch hrůz,
187
jsem jist, že pozřel by z té muky
jak Bumbrlík i sena vůzvůz.
On bubří stále, v údech, v pase,
tvář jeho síto plající:
tak rostou v dnešním tvrdém čase
jen pekaři a řezníci.
Mám koňak dobrý, osvědčený,
co láhev stojí zlatek pět,
snad pomůže si zubožený
a zmodralý v té nouzi šet.
A láhev, zátka – všechno v pekle,
však nepominul ďáblův hryz.
Žel, nemám víc té stvůře vzteklé
ni lahví, zátek ani mis. –
Tu skvostný nápad šleh mi hlavou,
a v kupu knih jsem znovu sáh,
dvé knížek tučných s vazbou tmavou
jsem bez receptu povytáh,
to „Zdravovědu“ – líto mi jí –
i „Domácího lékaře“
již nesu na tu bakterii,
jež v těle ďábla hrozně vřevře.
Vše zhltil opět bez ostychu –
čas nejvyšší – toť jistá věc:
tak sezobne si zrána v tichu
váš kanárek svůj semenec.
A jedva mžiknu, vědí bozi,
188
tak balon dme se, nežli prask,
a ďábel po té šťastné dosi,
jak dříve byl, tak opět splask.
„Merci, je suis... ach, odpuštění“
tak, věřte, zvolal po česku,
a jeho díků konce není
a jeho chval i potlesku.
Jen občas sobě mezi zuby
můj čertík sáhne dojatý
a vždycky vyndá na to z huby
kus černi, tvrdý, placatý.
A musím říc, to dlouho bylo,
než s posledním se domořil
(snad bylo toho asi kilo...)
a nato klidně hovořil:
„Všem řečem světa, co jich koli,
tak učil jsem se, věřte mi,
však z téhle vaší břich mě bolí,
a div, že živ jsem na zemi.
Och, nechci pátrat po příčině,
to nechám vaší kritice,
v čí hrozné, hrozitánské vině
div nesklála mne mrtvice.
Vím, povinnost že nastává mi
teď představit se, pane, vám,
189
neb vaše verše jsou mi známy,
bych usnul, vždy je čítávám.
Jsem doktor Fuk – jsem doktor práva
a před nedávném promován.
Nám nedala spát světská sláva,
a v pekle nový zákon dán:
Je třeba lidem imponovat,
jen to dá peklu ovoce.
Budou se řády udělovat
a chytrým čertům promoce.
V té důstojnosti kdysi vlídně
z bran byl jsem na svět vypraven,
a do milé já přímo Vídně
jsem zamířil hned prvý den.
Tam odtud totiž nejčastěji
den, každý ba i každou noc
v přerůzných křiků pustém reji
byl čert voláván na pomoc.
Tak jednoho dne lově lelky
se octnu v síni nádherné.
Byl meeting snad tam právě velký,
než v jaké bouři příšerné!
Co živ já v pekle mezi kotly
té vřavy zlé jsem nezaslech;
tam jedni řvali, druzí krotli,
a to prý byli páni z Čech.
190
Pěsť vzhůru, dolů, brní dlaně,
jsou jako meče jazyky,
a jiní tam na druhé straně
zas klidně křoupou preclíky.
Zrak jiskří se, zřím krutou válku,
nu sláva, chci již volati,
vždyť peklo má tu filiálku
a groše na ni neplatí.
Však zatím ztichlo všechno zvolna,
tam úsměv bleskne, poklona
se vyměňuje obapolná
a rytířská tak dokona.
Jdou, všichni družně pokyvují,
ten červený, ten trochu bled
a u dveří se zastavují
a do země až hrbí hřbet,
když pán jde mimo s límcem zlatým
a s čelem pyšně povypiatým
a s blýskavými knoflíky.
Hle, za ním cupká z oné mely
tak trochu ještě ochraptělý
právě ten křikloun veliký.
Už beránkové z lvů se stali,
už v rozporu se nevraždí,
když archy v kapsy nastrkali
neb stiskli pevně pod paždí...
191
To něco pro mne, myslím sobě,
a nevidný se kradu dál,
neb jeden z nich by v pravé době
mi za pekelnou kořist stál.
Jdu za ním v patách, kam jen kročí,
a chodeb projdem směsicí;
mám všudy ucho, všudy oči,
až stanem v šumné ulici.
Tam před portálem vozy stojí
a portýr v dlouhém kožiše,
hůl samo stříbro v ruce svojí
a hroznou přezku na břiše.
Hned číslo jakés křikl v davy –
vůz zadrkotá, zastaví,
a v jeho vnitřek za skly tmavý
i s mužem vklouznu zvědavý.
Tam pěkně měkko, vše se houpá,
tam kapsa též je na boku,
co on si klidně jabko loupá,
já v jejím zmizím hluboku!
A jedem – za tu krátkou chvíli
jsme asi dvakrát stanuli,
ponejprv velký balík bílý
nám do kočáru všinuli,
a po druhé to etui bylo,
plyš vystýlal je šedivý,
192
dvé náušnic v svém nitře krylo
a v každé brillant jiskřivý...
Muž hodný to, má ženu doma,
ji dárky těmi podělí,
až s palčivýma ona rtoma
ho přijme svými pocely.
Má hocha též – vždyť z kapsy čouhá
mu chundelatý ďásek, ej,
červený jazyk, brada dlouhá,
můj učiněný kontrfej.
Což kdybych takhle v jeho nitře
se k další pouti ukryl chytře,
toť výtečná by byla skrýš...
A šup – v té kůžce vězím již.
Jsem v bezpečí – a jedem dále,
týž ruch kolkolem, šum a chvat
jak v masopustním karnevale –
až u zavřených stanem vrat.
Muž skočí dolů, stiskne kliku
a v krátkém nato okamžiku
již rudý rtíček celuje,
jenž miminkem ho jmenuje.
Já poulím oči... mrkám..mrkám... tuším..tuším...
a nepovím vám, co jsem zřel –
vždyť briliantek jiným uším
by opravdu byl neslušel...
193
– – – – – – – – – – – – – – –
Zdřím jsem si také v budoárku,
co dělat též v tom tet a tet?
A vzbudím se až v kupě dárků
v jakési torbě upiaté.
Tam láhve vína pravé marky,
tam šunku cítím, rohlíky,
tam v koutku makám čerstvé párky
v dva zabalené deníky.
Kam pojede můj člověk asi?
Nu uvidíme za chvilku –
a již mne s torbou v kočár tasí...
Žij blaze, sladký andílku!
Hvizd lokomotiv v sluch mi vráží,
ryk páry, skřípot třaslavý –
jsme jistě v kupé na nádraží,
můj muž – pan Ráček z Moravy.
Jí veze mne z té milé Vídně –
ó, chvěju se však ještě dnes,
neb málem bych byl zhynul bídně,
a čerta Ráček nedovez!
V té torbě na dně, vězte, pane,
vez růženečky dotýkané,
brrr, po zádech mi běží mráz,
kdo moh to vědět, prosím vás!
V ně zaplet jsem se, jaká muka!
Ve mžiku jsem všecek zkřeh,
194
a ztuhla plec mi, ztuhla ruka,
i v hrdle zastavil se dech.
Teď v dětské hračce vězím jatý
jak ďásek drobný, chundelatý,
jejž před vánoci na trh váš
vodívá svatý Mikuláš.
Též paměť ztrácím, všecky smysly,
tu diplom můj nic neplatí,
a marně hledám ještě v mysli,
jak z bědy té se vybrati.
Tu náhle ruka v torbu sáhne
a velkou láhev vyloví.
Dík tomu hrdlu, které prahne
a v doušku hledá pohovy.
Ta láhev slavná zvenčí na dně
vám značné měla vydutí,
v té duti jsem se skrčil snadně
v smrtelném údů zkřehnutí,
a láhev prázdna na to záhy
jak puma z okna letěla,
a v jejích střepech podle dráhy
tam hračka se mnou ležela...
Jak odtud jsem se octl tady,
v tom věru, pane, nevím rady,
snad vypátrá to zvědavě –
věc v dnešním čase zcela jista –
195
kýs vtipný český folklorista
o příští vaší výstavě,
kde mikulášští čerti vždycky
i s vídeňskými v družině
zvlášť vystaveni specificky
v ohromné budou vitríně.
Teď vašim kosům blahořečím,
že pouta má zde strhali
a v spolku vašem k věcem větším
že ožíti mne nechali,
i každému z těch vašich přátel,
jenž odbyl vás tak zlehýnka,
ať byl to buď váš nakladatel,
neb nedůtklivá slečinka.
Již nepustím vás, pane, z drápů,
žeň vám i sobě slibuji,
nebť úlohu svou nyní chápu
a cele se jí věnuji.
Můj zevnějšek vám za vše ručí,
neb z nehody i ďas se učí.
Hle, poctivá je moje tvář,
a k čertu-li vás pošle v mžiku
váš nakladatel bez troníku,
já zaplatím vám honorář...“
Co dělat!? Vzdych jsem po té řeči,
jež parlamentem čpěla dost,
a vida vlastní nebezpečí
196
jsem ruku stisk, již dal mi host.
Líp, myslím sobě, toho času
je táhnout s ďasem nežli k ďasu.
1893.
197