Rok na skříni stál po mém boku,
kde vycpán straší starý výr,
a verše mé měl stále v oku,
jak perně rostly na papír.
Něm s úšklebkem v ně shora zíral
a s vidlicemi zvedl páž,
an krátký řetěz plec mu svíral,
jejž levicí tisk Mikuláš.
Byl malinký jen jako myška,
však jazyk dlouhý plál mu z úst,
a přepokorně hrdopyška
svůj dlouholetý snášel půst.
Od hlavy k patě hustý vlásek,
jak tuší když ho nalíčí –
tak dumal, dumal malý ďásek
navlečen v rouno kočičí.
Když moucha usedla mu k nosu,
ni brvou nehnul – jaký trud! –
a nebýt mých dvou rváčů kosů,
tam stál by ještě doposud.
Ó, sběři divá, kýž tě vrána,
drnkal jsem právě na lyru –
šust nad hlavou mi, třeskla rána,
a v cáry ornát z papíru,
trup bezhlavý je biskup svatý,
vše – mitra, štola, rocheta
i černý ďásek chundelatý
se po pokoji rozletá.
Blysk jeho jazyk před mým zrakem,
ďas od řetězu sebou smyk
a v kotrmelci všelijakém
hup ke mně vzhůru na stolík.
A roste, roste, stále v dýlce
– už nijak hračka pro děti –
a čahouna zřím v téže chvilce
tu na svém stole seděti.
Až po zem nohy bez kopýtka,
s přezkami na nich střevíce,
v hedvábu vězí štíhlá lýtka
se po švihácku křížíce.
Dle módy anglické či které
se na něm pestří rudý frak,
až ke kolenům spodky šeré
a v ruce bílý chapeau claque.
Tvář jako jiná tvář je lidská,
buď barona neb sklepníka,
jen trochu málo mefistická,
a levé oko přimyká
kulaté sklíčko v želví kosti,
vlas prořidlý a promletý,
vous žádný, jenom skráně hostí
dvě elegantní kotlety.
Ďas moderní, toť pravda jistá,
jenž ví, jak s duchem času vpřed,
tak v poušti nepokoušel Krista
a jinak by dnes málo sved!
„Bon jour, monsieur...“ I kýho ďasa,
jste v Čechách, pane, jaký tón!
Ďas mrkne, rukáv povykasá:
„Alors, j’vous demande pardon...“
A lámal to až běda sluchu,
než se mi řádně představil.
Smál jsem se z jeho rozpak v duchu –
co však je dělat, ďas tu byl!
Tu zadrh trochu do němčiny,
tu z hrdla jemu vyklouz Švéd,
tu zachytil se angličtiny,
tu po rusku zas slovko sved.
I v maďarštině spásu hledal,
i čínského cos, tuším, kvik,
ba ptal se i, zda bych se nedal
s ním na světový volapük.
Až konečně, kdy stěží chápat
jsem zdál se zvuků směsici,
měl v okamihu šťastný nápad
a žádal českou mluvnici.
Vše snáším mu, nač vzpomenu si,
se těše brzké rozprávce:
tu skladby, slovníky a brusy
i poklésků všech oprávce,
pak prosu pěknou na velínu,
nu, ať se, já řku, poměje,
a z knihovny své lovím stínu
arcimistrovské eseje.
Zvlášť ilustrace v knížkách nové
jsem snesl mu, jež na rváč jdou,
neb čtenáři i poetové
dnes bez nich pranic nesvedou.
Též velký žurnál politický
jsem nahmát v kapes útrobách
i verše své, jichž dost mám vždycky,
jsem skromně v onu sbírku vtáh.
Co s tím? Vždyť namáháš se planě,
to prostudovat – tvoje smrť...
Však ďábel napřáh obě dlaně
a chumlí v nich vše na padrť.
List za listem se ruče ztrácí
– já hledím všecek ztrnulý –
dřív neustal v té divné práci,
až zhnětl malou piluli.
Tak zvíci byla asi hrachu.
Co dál – váš vtip si dopoví;
nu, zhltil on ji beze strachu
jak sladký bonbon cukrový.
Než běda, v téže chvíli bědné
jak cyankálim napojen
ďas koulí okem, chroptí, bledne
a na břiše se tiskne jen.
Křeč smrtelná mu tělem zmítá –
již dříku vesta nestačí,
čert sípaje v mé jizbě lítá,
až v kout se posléz přitlačí,
a odtud roste, bobní stále,
již pokojík můj plní v půl –
již skříň se kácí – dme se dále,
již povalen můj psací stůl,
již v pokoji ho do tří čtvrtí...
Sůl nesu hořkou na míse,
tak padnout mi tu divnou smrtí,
ty obsílky, ty komise!...
Sůl s mísou – vše mi zhltil z ruky,
a ještě není dost těch hrůz,
jsem jist, že pozřel by z té muky
jak Bumbrlík i sena vůz.
On bubří stále, v údech, v pase,
tvář jeho síto plající:
tak rostou v dnešním tvrdém čase
jen pekaři a řezníci.
Mám koňak dobrý, osvědčený,
co láhev stojí zlatek pět,
snad pomůže si zubožený
a zmodralý v té nouzi šet.
A láhev, zátka – všechno v pekle,
však nepominul ďáblův hryz.
Žel, nemám víc té stvůře vzteklé
ni lahví, zátek ani mis. –
Tu skvostný nápad šleh mi hlavou,
a v kupu knih jsem znovu sáh,
dvé knížek tučných s vazbou tmavou
jsem bez receptu povytáh,
to „Zdravovědu“ – líto mi jí –
i „Domácího lékaře“
již nesu na tu bakterii,
jež v těle ďábla hrozně vře.
Vše zhltil opět bez ostychu –
čas nejvyšší – toť jistá věc:
tak sezobne si zrána v tichu
váš kanárek svůj semenec.
A jedva mžiknu, vědí bozi,
tak balon dme se, nežli prask,
a ďábel po té šťastné dosi,
jak dříve byl, tak opět splask.
„Merci, je suis... ach, odpuštění“
tak, věřte, zvolal po česku,
a jeho díků konce není
a jeho chval i potlesku.
Jen občas sobě mezi zuby
můj čertík sáhne dojatý
a vždycky vyndá na to z huby
kus černi, tvrdý, placatý.
A musím říc, to dlouho bylo,
než s posledním se domořil
(snad bylo toho asi kilo...)
a nato klidně hovořil:
„Všem řečem světa, co jich koli,
tak učil jsem se, věřte mi,
však z téhle vaší břich mě bolí,
a div, že živ jsem na zemi.
Och, nechci pátrat po příčině,
to nechám vaší kritice,
v čí hrozné, hrozitánské vině
div nesklála mne mrtvice.
Vím, povinnost že nastává mi
teď představit se, pane, vám,
neb vaše verše jsou mi známy,
bych usnul, vždy je čítávám.
Jsem doktor Fuk – jsem doktor práva
a před nedávném promován.
Nám nedala spát světská sláva,
a v pekle nový zákon dán:
Je třeba lidem imponovat,
jen to dá peklu ovoce.
Budou se řády udělovat
a chytrým čertům promoce.
V té důstojnosti kdysi vlídně
z bran byl jsem na svět vypraven,
a do milé já přímo Vídně
jsem zamířil hned prvý den.
Tam odtud totiž nejčastěji
den, každý ba i každou noc
v přerůzných křiků pustém reji
byl čert voláván na pomoc.
Tak jednoho dne lově lelky
se octnu v síni nádherné.
Byl meeting snad tam právě velký,
než v jaké bouři příšerné!
Co živ já v pekle mezi kotly
té vřavy zlé jsem nezaslech;
tam jedni řvali, druzí krotli,
a to prý byli páni z Čech.
Pěsť vzhůru, dolů, brní dlaně,
jsou jako meče jazyky,
a jiní tam na druhé straně
zas klidně křoupou preclíky.
Zrak jiskří se, zřím krutou válku,
nu sláva, chci již volati,
vždyť peklo má tu filiálku
a groše na ni neplatí.
Však zatím ztichlo všechno zvolna,
tam úsměv bleskne, poklona
se vyměňuje obapolná
a rytířská tak dokona.
Jdou, všichni družně pokyvují,
ten červený, ten trochu bled
a u dveří se zastavují
a do země až hrbí hřbet,
když pán jde mimo s límcem zlatým
a s čelem pyšně povypiatým
a s blýskavými knoflíky.
Hle, za ním cupká z oné mely
tak trochu ještě ochraptělý
právě ten křikloun veliký.
Už beránkové z lvů se stali,
už v rozporu se nevraždí,
když archy v kapsy nastrkali
neb stiskli pevně pod paždí...
To něco pro mne, myslím sobě,
a nevidný se kradu dál,
neb jeden z nich by v pravé době
mi za pekelnou kořist stál.
Jdu za ním v patách, kam jen kročí,
a chodeb projdem směsicí;
mám všudy ucho, všudy oči,
až stanem v šumné ulici.
Tam před portálem vozy stojí
a portýr v dlouhém kožiše,
hůl samo stříbro v ruce svojí
a hroznou přezku na břiše.
Hned číslo jakés křikl v davy –
vůz zadrkotá, zastaví,
a v jeho vnitřek za skly tmavý
i s mužem vklouznu zvědavý.
Tam pěkně měkko, vše se houpá,
tam kapsa též je na boku,
co on si klidně jabko loupá,
já v jejím zmizím hluboku!
A jedem – za tu krátkou chvíli
jsme asi dvakrát stanuli,
ponejprv velký balík bílý
nám do kočáru všinuli,
a po druhé to etui bylo,
plyš vystýlal je šedivý,
dvé náušnic v svém nitře krylo
a v každé brillant jiskřivý...
Muž hodný to, má ženu doma,
ji dárky těmi podělí,
až s palčivýma ona rtoma
ho přijme svými pocely.
Má hocha též – vždyť z kapsy čouhá
mu chundelatý ďásek, ej,
červený jazyk, brada dlouhá,
můj učiněný kontrfej.
Což kdybych takhle v jeho nitře
se k další pouti ukryl chytře,
toť výtečná by byla skrýš...
A šup – v té kůžce vězím již.
Jsem v bezpečí – a jedem dále,
týž ruch kolkolem, šum a chvat
jak v masopustním karnevale –
až u zavřených stanem vrat.
Muž skočí dolů, stiskne kliku
a v krátkém nato okamžiku
již rudý rtíček celuje,
jenž miminkem ho jmenuje.
Já poulím oči... mrkám... tuším...
a nepovím vám, co jsem zřel –
vždyť briliantek jiným uším
by opravdu byl neslušel...
Zdřím jsem si také v budoárku,
co dělat též v tom tet a tet?
A vzbudím se až v kupě dárků
v jakési torbě upiaté.
Tam láhve vína pravé marky,
tam šunku cítím, rohlíky,
tam v koutku makám čerstvé párky
v dva zabalené deníky.
Kam pojede můj člověk asi?
Nu uvidíme za chvilku –
a již mne s torbou v kočár tasí...
Žij blaze, sladký andílku!
Hvizd lokomotiv v sluch mi vráží,
ryk páry, skřípot třaslavý –
jsme jistě v kupé na nádraží,
můj muž – pan Ráček z Moravy.
Jí veze mne z té milé Vídně –
ó, chvěju se však ještě dnes,
neb málem bych byl zhynul bídně,
a čerta Ráček nedovez!
V té torbě na dně, vězte, pane,
vez růženečky dotýkané,
brrr, po zádech mi běží mráz,
kdo moh to vědět, prosím vás!
V ně zaplet jsem se, jaká muka!
Ve mžiku jsem všecek zkřeh,
a ztuhla plec mi, ztuhla ruka,
i v hrdle zastavil se dech.
Teď v dětské hračce vězím jatý
jak ďásek drobný, chundelatý,
jejž před vánoci na trh váš
vodívá svatý Mikuláš.
Též paměť ztrácím, všecky smysly,
tu diplom můj nic neplatí,
a marně hledám ještě v mysli,
jak z bědy té se vybrati.
Tu náhle ruka v torbu sáhne
a velkou láhev vyloví.
Dík tomu hrdlu, které prahne
a v doušku hledá pohovy.
Ta láhev slavná zvenčí na dně
vám značné měla vydutí,
v té duti jsem se skrčil snadně
v smrtelném údů zkřehnutí,
a láhev prázdna na to záhy
jak puma z okna letěla,
a v jejích střepech podle dráhy
tam hračka se mnou ležela...
Jak odtud jsem se octl tady,
v tom věru, pane, nevím rady,
snad vypátrá to zvědavě –
věc v dnešním čase zcela jista –
kýs vtipný český folklorista
o příští vaší výstavě,
kde mikulášští čerti vždycky
i s vídeňskými v družině
zvlášť vystaveni specificky
v ohromné budou vitríně.
Teď vašim kosům blahořečím,
že pouta má zde strhali
a v spolku vašem k věcem větším
že ožíti mne nechali,
i každému z těch vašich přátel,
jenž odbyl vás tak zlehýnka,
ať byl to buď váš nakladatel,
neb nedůtklivá slečinka.
Již nepustím vás, pane, z drápů,
žeň vám i sobě slibuji,
nebť úlohu svou nyní chápu
a cele se jí věnuji.
Můj zevnějšek vám za vše ručí,
neb z nehody i ďas se učí.
Hle, poctivá je moje tvář,
a k čertu-li vás pošle v mžiku
váš nakladatel bez troníku,
já zaplatím vám honorář...“
Co dělat!? Vzdych jsem po té řeči,
jež parlamentem čpěla dost,
a vida vlastní nebezpečí
jsem ruku stisk, již dal mi host.
Líp, myslím sobě, toho času
je táhnout s ďasem nežli k ďasu.