PÍSEŇ MUCH.
Charles Grandmougin.
Jsme samy: zdřím dům celý,
a kuchyň uzavřeli;
nuž hej!
co nás je vířných shluků,
svou píseň každá v bzuku
si pěj!
Sluníčko okenicí střílí
svůj zlatoskvělý, vlídný svit,
nás probouzí, nám dává síly,
vše dřímá kol, my budem bdít.
Bučí zdráv, dni letně skvělý,
nám v radost rozhořelý,
jsi dnes!
Zář tvoje zlatem vzplává,
v ní v rej se rozehrává
náš ples.
278
Bzum, Bzum! Hle, stará teta
s košíkem u sliv postojí,
bzum, bzum, a naše lehká četa
si domem rejdí v pokoji.
Tam v koutě kocour hoví
si stulen k tlapám psovi,
ni hles;
spí kocour jako v klíně,
s ním bez starosti líně
i pes.
Kot růžový nos nepozvedne
a černý nos pes nechá spát.
Bzum, bzum! Jim každá na něj sedne
a z pohovy jej počne štvát.
Tu kocour ouškem střihne,
však v spaní nevytihne
psu a tlap;
pes, mysle, že nás lapne,
do prázdna z dřímot chňapne,
chňap, chňap!
Bzum, bzum! Jen viřme dál a žijme
a pod strop, který zčernil dým,
279
kol pánví z mědi tance vijme
svým rytmem svižně obvyklým.
Však černý pavouk kdesi
své,své sítě darmo věsí
nám v strach:
má se smetákem svízel
a dávno odtud zmizel,
ten vrah!
Ve špatně uzavřené spíži
je vše, co na mls k plesu chcem:
smetánka, jíchy, jež se líží,
a med tam voní kolkolem.
Všech slastí, co jen chceme,
tak snadno dosáhneme
tu hned:
blouznění, tancování,
mlsání, milování
jak med!
A když pak ženou oknem k dvoru
náš zlekaný roj v plachý let,
mžik zavíříme ve prostoru
a dveřmi zase vlítnem zpět.
280
Bzum, bzuml Spí dům už celý,
a kuchyň uzavřeli;
nuž hej!
co nás je vířných shluků,
svou píseň každá v bzuku
si pěj!
281