ÚDĚL.
V kout jizby, kam zář lampy zasloněné
již neproniká, hledím v tiché dumě –
má žena, děťátko dnes narozené
tam v loži spí; já naslouchám dech tlumě.
A myslím, až k nám Sudičky dnes přijdou,
co dítku svému bych as od nich žádal –
svit čistý hvězd, jak z nočních mraků vyjdou,
bych svému synku v záři štěstí skládal.
V moc divných snů snad že jsem potom klesl –
já viděl, jak se přítmím volně k loži
kýs temný, zasmušilý přízrak nesl,
zrak jeho mrazil, z vlasů čnělo hloží.
Páž jako větev sukovitou vztáhnul
a dutým hlasem šeptal slova hrozná,
jak v nohách lože stál a jak se nahnul:
„Strasť otce tvého též tvůj život pozná!“
Pak upřel na mne ze tmy zrak svůj ledný:
„Chceš, aby děcko znovu v bolech žilo
tvůj život – oceán běd nepřehledný?“
Ne! – z hloubi moje srdce odvětilo.
26
Tu v hlavách lůžka zjevil se stín jiný;
hled jeho hřál, ač pochmurnou měl líci –
„Jsem Práce“ – pravil, „smířím strasť i viny.“
A vztáhnul k děcku ruku žehnající.
Stín třetí, světlý, nad nimi pjal křídla;
znám jeho tvář, znám andělské ty zraky! –
to zraky Krásy – z čistého jich zřídla
se line světlo v propasti a mraky.
Déšť květů zjev ten sypal děcku z klína,
jak usmál se a zahovořil sladce:
„Mnou lehkou ti buď strasť, buď cizí vina,
a v růže se ti změň pot těžké práce!“
27