ÚDĚL.

ÚDĚL.
V kout jizby, kam zář lampy zasloněné již neproniká, hledím v tiché dumě – má žena, děťátko dnes narozené tam v loži spí; já naslouchám dech tlumě. A myslím, až k nám Sudičky dnes přijdou, co dítku svému bych as od nich žádal – svit čistý hvězd, jak z nočních mraků vyjdou, bych svému synku v záři štěstí skládal. V moc divných snů snad že jsem potom klesl – já viděl, jak se přítmím volně k loži kýs temný, zasmušilý přízrak nesl, zrak jeho mrazil, z vlasů čnělo hloží. Páž jako větev sukovitou vztáhnul a dutým hlasem šeptal slova hrozná, jak v nohách lože stál a jak se nahnul: „Strasť otce tvého též tvůj život pozná!“ Pak upřel na mne ze tmy zrak svůj ledný: „Chceš, aby děcko znovu v bolech žilo tvůj život – oceán běd nepřehledný?“ Ne! – z hloubi moje srdce odvětilo. 26 Tu v hlavách lůžka zjevil se stín jiný; hled jeho hřál, ač pochmurnou měl líci – „Jsem Práce“ – pravil, „smířím strasť i viny.“ A vztáhnul k děcku ruku žehnající. Stín třetí, světlý, nad nimi pjal křídla; znám jeho tvář, znám andělské ty zraky! – to zraky Krásy – z čistého jich zřídla se line světlo v propasti a mraky. Déšť květů zjev ten sypal děcku z klína, jak usmál se a zahovořil sladce: „Mnou lehkou ti buď strasť, buď cizí vina, a v růže se ti změň pot těžké práce!“ 27