PRAPOR.

PRAPOR. (Zrnko prostonárodního humoru.)
Pan mistr krejčí, kdykoli se dalo, své zákazníky šidil obratně: vždy z cizí látky, by se nepoznalo, též na se pamatoval vydatně. Tak jednou též, stříhaje sukno rudé, kus řádný schoval ve svou truhlici – „To panský lokaj na vestu mít bude“ – děl s nevinným úsměvem na líci. Když u večer spat lehal spokojeně, jak člověk, kterého nic netíží, své „nepokradeš“ odříkal jak denně a zapomněl všech lidských obtíží. Té noci však sen věru strašný týral a mučil ho, jak usnul, do rána, rej zjevů předivných mu duši svíral, že chvěla se jich vírem uštvána. Zřel mistr davy lidu nesčíslné se hrnout z města proudem potopy, ten v davu směje se, ten křičí, klne – tu za rámě kdos mistra uchopí. 51 A v ohlušivé vřavě proud ho nese na vrchol kopce, jenž zván „lotrovský“ – tam prudkým větrem povívá a dme se na dlouhé tyči prapor obrovský. A mistr žasne, trne, v srdci jeho krev tuhne v led tím strašným pohledem... V to zazněl hlas: Teď„Teď mistra podvodného za jeho skutky na smrť povedem. Ten pestrý prapor vinu jeho hlásá, je sešit z toho, oč nás okrádal.“ – A lid se bouří, hrozí, laje, jásá, a kat již mistra v ruce popadal. „Buď jemu milosť“ – kdos promluvil zase, a v davu ztichlém nikdo nedýše, - „když po té hladké žerdi vyšplhá se až ku praporu svému do výše!“ – Ta hrozná cesta od země až k nebi! Již kolem mistra plují oblaky, a pod ním hloubka propasti se šklebí – leč prapor stále mizí ve mraky. Již ruka slábne, tuhne, chví se mdlobou, tma kolem – mistr klesá v hlubiny... Však na štěstí, procitnuv ranní dobou, zřel, že pad v lůžka měkké peřiny. *** 52 V týž den dal rozkaz svému učeníku: „Až budu chtít zas – pozoruj to bystře! – kus látky vzíti svému zákazníku, jen řekni směle: „Prapor, pane mistře!“ – Kus krásný jednou v truhle zmizel zase. „Aj, prapor, prapor!“ – učeník se šklebil. „Co prapor“ – mistr děl a usmívá se – „vždyť tenhle kus v praporu ještě nebyl.“ 53