O MÉM PŘÍTELI.
(Památce Josefa Jelínka.)
Z nás, již s tebou kdysi na lavicích školních
sedali jsme – druzi studentských těch let –
nevídal tě nikdo po pěšinách polních
ze vzdálené vísky denně k městu spět.
Nikdo nevzpomněl, když usedl jsi ráno
zavčas na svém místě, jak ten sněžný kraj
dlouhý jest a pustý – neb zda v lukách stláno
zrosenými květy, jimiž plýtvá máj.
Byl jsi tady vždycky. Úsměv na rtu, v oku –
snil jsem o tom často, co ten úsměv děl,
nevypovím podnes, ale řadou roků
mnohdy ve vzpomínkách v duši moji zřel.
S úsměvem tím povždy ruku jsi mi podal,
Usednul’s a v knihy klidně upjal hled,
ale mě ten úsměv divně v duši bodal,
a já musil o něm tajně přemýšlet.
Byl jsem velkým snílkem – pravdu jste mi děli,
druzi, praktičtí již v šestnáctý svůj rok,
neznámou vám cestou myšlénky mé spěly,
v jiné světy čelil jejich plachý krok.
14
Jen ty jediný, má tichá duše drahá,
byl jsi důvěrníkem prvých písní mých,
na kterých se chvěla rosa mládí vlahá
a jež moudrý čítá za mladistvý hřích.
Vsunul jsem je často tajně ve tvou ruku,
plné obrazův a vzletných metafor,
když tam na kathedře v dlouhém číslic pluku
nejhorlivěj řádil nudný professor.
Byl to čas, kdy čarná píseň Vrchlického
s dumou Sládkovou nám prochvívaly hruď,
kdy se dotkla touha srdce mladického
řkouc: Jak poupě vonné k životu se vzbuď!
Ty’s však, druhu můj, se nestal písničkářem,
k jiným výším toužil vždy tvůj přísný duch,
hledal’s úkol jiný lidstva před oltářem,
ve tvé klidné skráni bouřil jiný ruch.
Já jen časem tušil, hádal jsem a cítil
tvého ducha hloubku,sílu, velikost,
sám kdy v taj své mysli maně jsi mně svítil,
přístupu kam neměl žádný druhý host. –
*
Cesty naše žitím rozvedly nás záhy;
o prázdninách došel od tebe mnemně list,
že ti nezbývá, než učitelské dráhy
chopit se a národ učit psát a číst.
15
Tak jsme rozešli se: mnohé potom listy
pojily nás v dálce družným svazkem tím,
který jako ručej démantově čistý
plyne z duše v duši vroucí nadšením.
Viděl jsem tě v duchu ve světničce prosté
hluboko zrak sklánět nad kupami knih,
tušil jsem, jak duch tvůj mohutní a roste –
nežil jsi však lidem, knihám jen a v nich.
A tvé listy jenom nahlédnout mi daly
v dílnu tajemnou, v níž duch tvůj pracoval,
kde se jeho zpruhy úsilovně pjaly,
kde jak moře dmul se myšlének tvých val.
V těsném žaláři, kam sevřelo tě žití,
chtěl jsi pojmout vše, co myslitel kdy snil,
nespoutanou vůlí žalář prolomiti,
vlastní svět si stvořit bouří vlastních sil.
Čím ti mohla být má píseň prostě vřelá,
čím byl tobě život, čím byl lásky dech!
Skráň tvá ledová se nikdy nerozchvěla
v dumách o štěstí a nadějích a snech.
Jednou přece... V šerém, starodávném chrámě,
v kterém před stalety husitský zněl zpěv,
v duši tvou se vloudil potají a klamně
jakýs čarovábný, tklivý dívčí zjev.
16
Nevěděl jsi, jak ta divná věc se stala,
nitro tvé však náhle bylo láskou jen,
z dopisů tvých na mě Růžena se smála,
záhadám tvým chmurným svitl slunný den.
Ona netušila: Dvé jen druhů znalo
snů tvých pásma zlatá: já a denník tvůj...
ale co jich přízi náhle rozervalo,
padlo bez ozvěny ve tvých prsou sluj. –
Dál tvé snahy spěly ve úžasné práci,
orel, duch tvůj, o mříž prudce křídlem bil,
sám ni netušil, jak nezvratně jej kácí
nerovný ten boj – ta bouře vlastních sil.
*
A ta zpráva, kterou druh tvůj v slzách četl,
jak ji krátce, chladně podal časopis,
nepravila, jaký duch to k hvězdám vzlétl,
čím to zledovělé srdce bilo kdys.
17