LAMPA.

LAMPA.
Tak po léta již, družko věrná, tě rozsvěcuji každý den. Dnes v okno tma se dívá černá, a valí se noc bezeměrná – ó zaplaš stín z mých čtvera stěn! Tak. Již tvůj vlídný svit se line,line jak v duši záře vzpomínek. Ó bývaly kdys časy jiné! – ty, družko, znáš je – i ty stinné, jež kalily můj mladý věk! – Jak často v pozdní chvíli bděla jsi se mnou, mladým studentem, až hlava v dlaň se podepřela a mladé sny se dotkly čela svým vřelým, opojivým rtem. Kdys ruka k tužce sáhla maně, a stihnout chtíc ten srdce spěch, mou první báseň odhodlaně již svěřovala bílé bláně... Kam zaniknul žár veršů těch! Kde něha snů, v něž láska vila svůj blouznivý a tklivý zpěv, kde obraz ten, jímž duše žila? – již dávno všednosť zatemnila ten nadpozemsky světlý zjev. 22 A život neptá se, zač změnil tvé sny a kdy se drsně tknul tvé duše, kolikrát v ní zplenil vše, co tvůj zápal nejvýš cenil a k čemu jsi tak vroucně lnul. – Má světlonoško! Tys jen zřela mých nejtrpčích dob přísný žal, víš, co dí časná vráska čela, a v svitu tvém se slza chvěla, již nikdo z lidí nepoznal. Nuž, věrná družko, září klidnou jak dosavade svěť mi, svěť, a ty, má písni, rukou vlídnou všech lidských bojů vřavu bídnou vždy mého ducha v jasno veď! 23