Tak po léta již, družko věrná,
tě rozsvěcuji každý den.
Dnes v okno tma se dívá černá,
a valí se noc bezeměrná –
ó zaplaš stín z mých čtvera stěn!
Tak. Již tvůj vlídný svit se line
jak v duši záře vzpomínek.
Ó bývaly kdys časy jiné! –
ty, družko, znáš je – i ty stinné,
jež kalily můj mladý věk! –
Jak často v pozdní chvíli bděla
jsi se mnou, mladým studentem,
až hlava v dlaň se podepřela
a mladé sny se dotkly čela
svým vřelým, opojivým rtem.
Kdys ruka k tužce sáhla maně,
a stihnout chtíc ten srdce spěch,
mou první báseň odhodlaně
již svěřovala bílé bláně...
Kam zaniknul žár veršů těch!
Kde něha snů, v něž láska vila
svůj blouznivý a tklivý zpěv,
kde obraz ten, jímž duše žila? –
již dávno všednosť zatemnila
ten nadpozemsky světlý zjev.
A život neptá se, zač změnil
tvé sny a kdy se drsně tknul
tvé duše, kolikrát v ní zplenil
vše, co tvůj zápal nejvýš cenil
a k čemu jsi tak vroucně lnul. –
Má světlonoško! Tys jen zřela
mých nejtrpčích dob přísný žal,
víš, co dí časná vráska čela,
a v svitu tvém se slza chvěla,
již nikdo z lidí nepoznal.
Nuž, věrná družko, září klidnou
jak dosavade svěť mi, svěť,
a ty, má písni, rukou vlídnou
všech lidských bojů vřavu bídnou
vždy mého ducha v jasno veď!