Prostora, vlhkou prosycena plísní,
tu pode klenbou omšelou a pustou,
ve troskách světa zapadlého dřímá;
kol po stěnách se v chmurných řadách tísní
výklenky kryté prachu clonou hustou:
popelnic palác je to zasmušilý,
Columbarium klassického Říma.
Tajemná úzkost hrdlo sevřela mi,
když v podvečerní, čaruplné chvíli,
opojen dávné minulosti klamy,
překonán kouzlem přítomnosti jaré,
jsem v krčmu vešel nízkou, začazenou,
připjatou jako hnízdo v skalní skrýši
k mohutným bokům mohyly té staré
chudičkou, z hlíny spěchovanou stěnou.
Na sťatou hlavu dorického sloupce,
jenž jako stůl tu z černé trčel pažby,
uprostřed jizby, postavila číši
dívčina v pestrém venkovanek šatu
a jako stín zas ve dvorany hloubce
zanikla, krušíc něžnou nožkou v chvatu
mosaiku staré, vyvětralé dlažby,
z níž chýlil hebkou, jemně tkanou řasu
trs tmavosiných Venušiných vlasů.
Zadumal jsem se z duše hloubi celé;
čím ohnivěji v číši víno plálo,
čím kouzelněji v kobě osamělé
dívčino oko podál plápolalo:
tím větší k srdci plížily se dumy; –
i bylo mi, jak chodci zbloudilému
na křižovatce v pustých pěšin síti;
kde zevšad zvěsti hrobové v sluch šumí
a v šeru mhavém, po propasti lemu,
bludička žárem blyskotavým svítí. –
Práchnivých uren holubince tmavé
upjaly na mne důlky slepých zraků
a skulinami kmitly hvězdy žhavé,
vzplanuvše clonou tmavostinných mraků.
Kol ticho mrtvé – jak by vesmír celý
se halil v řízu nezměrného hoře,
jak všecky sny by náhle odumřely
a celý svět své siré ve prostoře
se změnil rázem v jeden hřbitov pustý,
v nesmírný, děsný holubinec hrobů. –
Tu švehol měkký, snivý, zlatoústý,
zazvonil zvenčí v osamělou kobu
a pod okénkem, v granátovém květu,
se pohla větev s něhyplným vzdechem,
jak by tam měkce ret se pojil k retu
kolébán snivým adagia dechem. –