NOCLEH.

NOCLEH.
Chtěl jsem říci... slovo útěchy... ale žádného slova jsem nenašel. J. S. Turgeněv.
Nu dávno jsme již neměli zde hosta; jen někdy mleči posedí tak s námi, a jinak žijem jako v poušti sami, domácnosť naše skrovna jest a prosta. Leč jak jsem pravil, v městečku – tam stěží v hostinci byste našel nocleh kalý; nuž nezazlete, že jsme vás k nám zvali, zde zažijete aspoň večer svěží. – Tak děl pan mlynář. Na lávku jsme sedli, a za námi též přišla hospodyně. Dech lehké páry chvěl se po krajině, a měsíc vycházel tmou černých jedlí. Na cestách tedy... Ovšem – na prázdniny se naše Anna také těšívala, zvlášť tenkráte, když ještě studovala, – jak přijela, byl mlýn vždy celý jiný. To jsme pak oba jenom pro ni žili a s mladým jejím srdcem zmladli sami, z ní těšili jsme se, když nad knihami jak včelka hlavu klonívala v píli, buď v jizbě u okna neb chodíc v sadě, neb po lese a dole při potoku. Lesk vlahý chvěl se hostiteli v oku, a zmlknul na chvíli, vous šedý hladě. Tu s námi večer také sedávala a kreslila si plány pro budocnosťbudoucnosť, [31] ó jaké touhy, jaká snivá vroucnosť a v život důvěra jí z duše vála! Tak horovala o prospěšné práci, o povinnostech svého povolání, a nebyla by uvěřila ani, jak plány takové svět rve a kácí... Tam všiml jste si houslí – na ně hrála, tu jizbu sama obývajíc malou, když ukončila v Praze školy s chválou a v městečku se učitelkou stala. Jak byla šťastna, že být může doma, – vždyť cesta odsud do školy je blízká, jen přejde se ta borovina nízká – jak těšila se, hovornýma rtoma nám vykládala, jak si všecko zřídí v své milé škole, jež jí štěstím byla. A věru pěkně si to zařídila a získala si lásky mnohých lidí. Vy odpustíte mi, že ji tak chválím, však byla vskutku učitelkou řádnou, – ač dobře vím, že není věcí snadnou, být pravým pěstounem těm duším malým... Co platno. Odešla. – Když provázely ji děti odsud v litostivém pláči, my věděli, že věk náš nepostačí nám, bychom na tu bolesť zapomněli.- A smutně hleděli jsme do krajiny, jak úplněk stál nad vrcholky jedlí, v tůň potoka svůj obraz nořil zbledlý a stromům na sadě tkal tmavé stíny. 32