POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!

POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!
Vánice sněhová burácí v poli, večer tak mrazivý, tmavý a pustý, vše již sníh pokrývá – hory a doly – obloha jeden mrak černý a hustý. V chvíli té vyšla si ze skalných slují nevlídná stařena, příšerná Zima, divoké větry jí v loktuši dují, již ruka na ňadrech ledových třímá. Mířila k vesnici, světla kde plála; nezkrotná zloba ji pohání k lidem. Než došla k chaloupkám, sama se ptala: Kde bych dnes zničila štěstí i s klidem? Kde dýchnout zoufalstvím do jizby chladné, pod vetchou pokrývkou mroucím již dětem, v srdci, v němž naděje poslední vadne, zmařiti vše, co se zvát může květem? Kde v krbu zbořeném zapěti píseň, že se krev zastaví při jejím zvuku? Kde v okno setřásti ledovou tříseň? Na čelo zoufalé kde vložit ruku? – 35 Domek tu při cestě dřevěný, malý, snad že je nejmenší z celé té vísky, sněhové peřiny střechu mu halí, okna tak skrovna, a stěny tak nízky. Ale v té světnici hlahol zní jasný, třpytnými hvězdami okna se svítí; kdo v domku přebývá, jistě je šťastný – sem Zima nemůže, dál musí jíti. Plíží se potají k mnohému prahu, ve mnohé chaloupce lidé ji tuší; nesmí však vejíti, dnes všude v blahu chýlí se andělé nad lidskou duší. K dvorci teď přichází; nad vískou chudou pěkný dům zvedá se, vysoký, nový. – Hoj! Tam snad bohatí v oběť mi budou, mnoho běd skrývají bohatých krovy! Vniknu jim do duší výčitkou děsnou, rukou svou ledovou v ňadra jim sáhnu, zavanu mrazem v jich veselosť plesnou, v světle jim prázdnou noc přes oči stáhnu. – – Kdo buší na dvéře? – Hospodář starý zvedl se od stolu, do síně vyšel, poslouchal chvíli ty bouřlivé sváry severních větrův a mnoho v nich slyšel. 36 A takto přemýšlel ve staré hlavě: Zlá je ta Zima – vždyť znám jich již mnoho – ten, kdo má v hojnosti, přečká ji hravě – šťasten, kdo udílí chudobným z toho. Já dával vždycky rád, a syn můj také, za to nám požehnal Pán Bůh zas více – dnes štědrý večer jest v chaloupce všaké, námi jsou šťastny též chudobných líce. – Vrátil se do jizby k vnoučkům a dětem: – To jen tak zima se dobývá v dvéře; viď, hošku, ať se jen potlouká světem! – A děcko nejmladší na klín zas béře. 37