DOMOVINĚ.

Karel Vojtěch Prokop

DOMOVINĚ.
Nade všecky písně v duši mojí zvoní píseň vroucí lásky k milé domovině, bájným květem bují, září, plane, voní... Domovino drahá! Sny, jež v matky klíně dětská duše snila pod andělů křídly, všecky zrodilas mi; celé světy bájí, pohádek a písní křišťalnými zřídly v duši moji tryskly, navždy v ní se tají. Tys mi dala chatku nízkou, malou, chudou, a s ní tolik štěstí, že mi v život stačí, že k ní moji snové věčně spěti budou,budou jako v rodné hnízdo drobná čeleď ptačí. V ní se stulí zticha někde v koutek známý, krb kde v záři plane tajemnými svity, kde jsme v zimní večer sedávali sami; nebo na zahrádce ve květ porozvitý stařičkého štěpu v tichém blahu sednou, odkud budou shlížet v malá okna chaty, snad tam ty dvě drahé, šedé hlavy shlednou, jak je zbarvil září slunce pablesk zlatý. 48