Pan mistr krejčí, kdykoli se dalo,
své zákazníky šidil obratně:
vždy z cizí látky, by se nepoznalo,
též na se pamatoval vydatně.
Tak jednou též, stříhaje sukno rudé,
kus řádný schoval ve svou truhlici –
„To panský lokaj na vestu mít bude“ –
děl s nevinným úsměvem na líci.
Když u večer spat lehal spokojeně,
jak člověk, kterého nic netíží,
své „nepokradeš“ odříkal jak denně
a zapomněl všech lidských obtíží.
Té noci však sen věru strašný týral
a mučil ho, jak usnul, do rána,
rej zjevů předivných mu duši svíral,
že chvěla se jich vírem uštvána.
Zřel mistr davy lidu nesčíslné
se hrnout z města proudem potopy,
ten v davu směje se, ten křičí, klne –
tu za rámě kdos mistra uchopí.
A v ohlušivé vřavě proud ho nese
na vrchol kopce, jenž zván „lotrovský“ –
tam prudkým větrem povívá a dme se
na dlouhé tyči prapor obrovský.
A mistr žasne, trne, v srdci jeho
krev tuhne v led tím strašným pohledem...
V to zazněl hlas: „Teď mistra podvodného
za jeho skutky na smrť povedem.
Ten pestrý prapor vinu jeho hlásá,
je sešit z toho, oč nás okrádal.“ –
A lid se bouří, hrozí, laje, jásá,
a kat již mistra v ruce popadal.
„Buď jemu milosť“ – kdos promluvil zase,
a v davu ztichlém nikdo nedýše, -
„když po té hladké žerdi vyšplhá se
až ku praporu svému do výše!“ –
Ta hrozná cesta od země až k nebi!
Již kolem mistra plují oblaky,
a pod ním hloubka propasti se šklebí –
leč prapor stále mizí ve mraky.
Již ruka slábne, tuhne, chví se mdlobou,
tma kolem – mistr klesá v hlubiny...
Však na štěstí, procitnuv ranní dobou,
zřel, že pad v lůžka měkké peřiny.
V týž den dal rozkaz svému učeníku:
„Až budu chtít zas – pozoruj to bystře! –
kus látky vzíti svému zákazníku,
jen řekni směle: „Prapor, pane mistře!“ –
Kus krásný jednou v truhle zmizel zase.
„Aj, prapor, prapor!“ – učeník se šklebil.
„Co prapor“ – mistr děl a usmívá se –
„vždyť tenhle kus v praporu ještě nebyl.“