Panáček zdvořile krejčímu pravil:
„Myslím, že by nový fráček neškodil,
Pak kabát chci na sebe, když vyjdu z domu,
Tři neb čtyry páry kalhot též k tomu.“
Krejčí bere míru a se usmívá:
„Pro pána, jak vy jste, to věc důtklivá!“
Leč když se ho potom po penězích ptal,
[Tu mu pravdu neřek, jistě ho přelhal.]
Žena k muži praví: „Ty, naše kuchta
Se náramně smělá mně tu býti zdá.“
Každý týden na ní novou věc vidí;
Hned žaluje muži, že je jen šidí!
Manžel však kuchařku vřele zastává,
Praví, že z diškrece si to jednává.
Však kdybys se po pravé příčině ptal,
[Ten by ti ji neřek a stále by lhal.]
Kupec jistý bankrot zas tu udělá,
Každý ho lituje, co teď z toho má.
Má ženu a dětí, v kapse ani groš,
Je teď žebrákem, dřív byl à la gros.
Však není tu nářek, ni bědování,
On jezdí v kočáře a v lesích honí!
Jak to tedy přijde, kdybys se ho ptal,
[No, ten by tě asi pořádně přelhal.]
„Ženo, náš nájemník se mi nelíbí!
Pakli že mne potká, ni nepozdraví,
Přede mnou mne chválí, po straně kleje;
Ondyno smál se mně do obličeje.
Teď má lepší kabát na sobě než já,
Též fráček a zelené paraple má.
Ženo, mluv, pověz, kde může na to brát?
[Ta však to nepoví, bude jenom lhát.]
Pan doktor jednu lékárnu chválí pořád,
Na celém světě nemůž jí rovnou poznat.
Neb apatykář tento je výborný muž,
Jenž druhým za příklad vystaven být můž.
Jeho flastry táhnou, já dobře je znám,
Sám je také častokráte užívám!
Však kdybys tím flastrem to jen pruboval,
[Tu bys teprv poznal, jak pan doktor lhal.]
I ještě bych zazpíval veršíček rád,
Jen kdyby ti básníci chtěli víc psát.
Žádný však nevěří, jak zlou hlavu maj’,
Že ani půl verše zadarmo nedaj’.
A já, jak vidíte, vše zaplatit mám,
A ještě z vás mnohého tím rozhněvám.
Nu, jestli jsem někomu žilku zaťal,
[Ten jen ať si myslí, že jsem tady lhal.]