„Dnes beseda naposledy.
Aj, toť musíš na ni tedy –
Byť bys měl jít o půl patě!“
Smyslil jsem si, jak říkáme, svatě.
Bych však nepřišel jen všelijak,
Poslal jsem si pro krejčího,
By mi přines’ z brusu nový frak;
A jak spatřím tuto mužskou slávu,
Vyjasní se mi hned nebe,
Vjedu honem do rukávů,
Potom začnu obdivovat sebe;
Jako bych měl sedm nových hlav,
Točím se tu pyšně jako páv,
A již vidím tisíc krásných zraků,
Jak se otáčejí po mém fraku.
Frak byl ouzký, jak teď v modě jsou;
Já však zkouším všecky jeho cnosti –
Až mi lokte ve vší zdvořilosti
Rukávama vylezou.
Já tu spustím: „Tak vy tak?!
To má býti nový frak?“
Mistr krejčí ale odsekne mi řečně:
„Prosím, v světě netrvá nic věčně!“
Zaslechnuv ty slova zlaté,
Myslím sobě: „Dobře máte!“
A pak místo lamentace
Počnu dělat meditace:
„Ať si květe nebo nekvěte,
Nic netrvá věčně na světě,
Všudy vidět jenom přetvory;
Na vinicích kolem Prahy,
Kde prý zrával hrozen drahý,
Květou nyní – brambory.
Lesk a slávu krejou trávy,
Řím obrácen na ruby;
V sídle dóžů, v sídle slávy,
Hnízděj’ se teď holubi.
Klesla Troja, město krásné,
Jeruzalem s proroky;
Zhasnou hvězdy, slunce zhasne,
Všecko dá té ženě s kosou ouroky.
Když tak láska srdéčka dvě spojí,
Jakoby je zefír v jedno svál,
Žeby mnohý přisahal:
Ti dva budou svatě svoji,
Tuto lásku ani zlosti práce,
Ani hrob, ba ani kopulace
Na věky už nerozdvojí:
Přece – moji milí,
Přišly časy, že je rozdvojily.
Arci chodil sedm roků za ní,
Býval u večeře, na snídani,
Nastokrát jí slovo dal:
Až jen budu v službě sedět,
Hnedky budu hledět,
Abych si tě vzal! –
Teď je hotov na čisto,
Dostal se již na místo,
Sedí, počal také hledět,
Ale starou lásku nechal sedět.
Lid se diví přesrdečně,
Jakoby se div byl stal –
Ale mistr Jehla dobře povídal:
V světě netrvá nic věčně.
Až pak přijdou ty železné dráhy,
To bude kus lásky teprv drahý,
To budem jen jezdit a jen lítat,
Budem se jen loučit a jen vítat;
Na milostné lásky bolestnění
Nebude už ani pomyšlení.
Kdož by potom za milenkou chodil?
Kdo ji blaze po pěšinkách vodil?
S Bohem, blahé myšlinky,
S Bohem, blahé pěšinky!
Není vám to platné nic,
Láska ta už jede pryč.
A co svět náš, moji milí?
Ten by pukl dlouhou chvílí,
Klesl noci v náruče,
Kdyby neměl kolem sebe
Železných dráh obruče.
Jsou to slasti přebledé!
Vždyť pak se nám už i s hudbou
Naší lépe nevede.
Co tu bylo milostně a blaze
Jindy živo muzikantů v Praze –
A co v Čechách, drahé shromáždění!
Na to je teď smutné pomyšlení.
Nynčko máme denně
Muzikantů méně,
Za to ale dávají nám losy
Nyní samé virtuosy!
Bude-li to takto pokračovat,
Mašiny a fabrikanty musíme mít konečně
Na ty české muzikanty,
Sic je budem bezpečně
Světu jako starožitnost ukazovat.
A což tanec? Ten má jíti také spat?
Ne, ne, ten nám nesmí s Bohem dát!
Bohu nelze vzdorovat,
Člověk musí chtěj neb nechtěj
V potu tváře tancovat.
Taneček náš, ten se nedá,
Ač osud i na něj pouto hledá;
On zná tvořit pravé divy,
Kouzelná jest jeho moc;
Z prachu nese v rájské nivy,
V den zná měnit pustou noc.
Trhá prý též trochu zdraví,
Na čelo prý shání pot;
Za to ale, jak se praví,
Dělá – peršpektivy z bot.
Mocnost tance – ta se nedá
Ani zpívat ani hrát;
Mocnost tance – ta se nedá
Žádným veršem malovat;
Mocnost tance – ta se dává
Zase jenom tancovat.
Protož – co bych měl snad vypravovat,
Můžeme si potom dotancovat;
Pak si ale pospíšíme,
Bychme přišli ještě dál;
Neboť, myslím, posud víme,
Co pan mistr povídal.
Nic netrvá věčně na světě –
I ten nejstrašnější zajde sen,
Zajde noc a přijde den,
Z trní růže vykvěte. –
Vlasti naší, matce milé,
Přišly také trapné chvíle.
Oplývajíc stříbrem, zlatem,
Tone v bujné hojnosti;
Ale v sadě lásky svatém
Rostly jí jen žalosti.
Cizincovi divem byla,
Hrůzou světa její síla,
Divem její dějiny;
Cizinec se před ní snížil,
S uctivostí se k ní blížil,
Co k tajemné svatyni;
A přec nešťastná to byla máti!
Vlastní děti, kteréž vychovala,
Že jim květli dnové zlatí –
Vlastní děti, kteréž milovala –
Ty ji nechtěly pak znát!
Jenom na poklady její hleděly;
Za poklad však nejdražší,
Za řeč její nejsladší –
To se styděly.
Zašly však ty chmury černé,
Za hory již dálné plynou,
K matce pak, té spasitelce věrné,
Se zas dítky zdárné vinou;
Srdce své jí chtějí dáti –
Šťastné dítky – šťastná máti!
Také v cizině již věrné děti
Drahou matku vděčně světí;
A když jimi okouzlená:
„Naše jste!“ si zvolá cizina,
Tu jim v dáli opuštěná
V mysli plane otčina;
„Čechové jsme!“ hrdě praví,
A tak ze všech nejkrásnějších
Triumfů Čech triumf slaví!
A tu vínek kol mne milokrásný,
Čílka liliové, tváře růžounké,
Plamen oček přemilostně jasný,
A dušinky dobré, hezounké!
Na ten krásný obraz zřít –
To je chloubou Čechem být!
Škoda že se mám s ním nyní
Ach tak záhy rozloučit!
Kéž bych mohl světu veškerému
Obraz tento představit,
Pak bych mohl hrdě k němu
V slova tato promluvit:
„Patř ty růže, patř ty růžinky,
Nad hvězdičky očka jasnější –
To jsou české dívčinky;
Ale jejich dušinky
Ty jsou ještě krásnější....“
Nyní však už nesmím dál!
Musím přestat, moji zlatí,
Neboť chci sám dokázati,
Že jsem také na to dbal –
Co pan mistr povídal.