Vrána a Liška.
Na vysokém dubě
Sejra držíc v hubě
Paní Vrána seděla,
Sejr ten snísti hleděla.
V tom jej Liška ucýtivši
Honem z doupky běžela;
A se k Vráně přiblíživši
Tuto řeč jí držela:
Jakž jsy pěkná, sestro zlatá!
Jakž jsy všecka hezoučká!
Žlutá, modrá, kropenatá,
Červená, a běloučká.
Kdybys hlas jak peří měla,
Věz, to bych ti věřit chtěla,
Žes ty nejpěknější ptáček,
V lesých našich ohniváček. –
Vrána, jíž ta marná chvála
Pravdiva se býti zdála,
Chutě zazpívati chtěcy
Sejra z huby pustila,
12
Jejžto Liška uchopěcy
Takto k Vráně pravila:
Ne tvůj bloude hlas a peří,
Ale sejr mi míle voní,
Pochlebníku kdo co věří,
Věz, že pozdě bycha honí.
Podruhé ty majíc sejra,
Střež se Lišky hůř než vejra.