Blaženost.
Vojtěchovi Nejedlému.
1795.
Nechť tě v pyšném letu
Štěstí zlaté dohoní,
Sláva jasně osloní:
Já se směji všemu světu,
S milou Bělou samosedě
U besedě.
Kdyby za ni dával dosti
Klenotů mi drahých král:
Zdabych o ně za ni stál?
Nemá král té lahodnosti,
Co já s Bělou, v trůnu lůně
Na koruně.
Nebuď štěstím tobě toho,
Kdo je slávou rohatý,
Vysoký a bohatý;
Kdo má sluh a jmění mnoho;
Když sy zlíbí, divně kouká,
Hučí, brouká.
93
Často v panském domě chodí
Nevidomě po tobě
V černé smutek podobě.
Často tam se péče rodí,
Co tě v nocy ze sna budí,
Mele, trudí.
Což mně po tom? – Zdaž jak růže
Spanilého děvčete
Pěkné líce nekvete? –
Medli sladší dáti může,
Nežli usty pěkná Běla,
Libá včela?
Co, když poví: Slave, tebe
Víc než sebe miluji,
Věrnost tobě slibuji:
Jdi a projdi zem y nebe,
Mášli koho podobného
Blaženého.