O vy zlaté drahé chvíle,
Šťastné světa mladosti!
Což leč v písních nejste míle
K naší nikde žalosti?
Marných želů vaše čisté
Příčinou jsou ozdoby,
Jako sličný obraz jisté,
Jíž víc není, osoby.
Bohatá a pěkná země
Sloučila, rok po roce,
Podzymní y jarní plémě,
Sladké s kvítky ovoce.
Lidé všickni pastejřili,
Pastvištěm byl celý svět;
Svorně jako bratří žili,
Nebyl by druh druha hnět.
Místo střechy z listí loubí,
Strop jen z vrbí pletený,
Za chrám měli husté doubí,
Za oltář drn zelený.
Bohové k nim sstupovali,
Neškodíce nikomu;
Po hojných se dařích znali
Více, nežli po hromu.
Jejich štěstí prostopášně
Nekalily nectnosti,
Nezňaly se plaché vášně,
Ctnostné byly radosti.
Bludy, lsti a duchu lhavý,
Kdo z nich znal váš lítý jed?
Rozum sprostý, ale zdravý
Vždy je šťastně k cýli ved.
V nic se žádný nechtěl tříti,
Nejlepší řád všudy byl;
Člověk byl tím, čím měl býti,
Méně myslil, lépe žil.
Zbytečných v ty libé chvíle
Potřeb jak my neznali;
Jak žít vesele a míle,
O to jen se starali.
Jejich hrám hlas libý, milý,
První zpěvy povinný,
Duch jích veselý a čilý
Vrš jim tvořil nevinný.
Neznaly ty duše věrné
Pod zelenou budkou svou,
Co to mrzutosti černé,
Co to žravé péče jsou.
Nebyla jim, co nás mýlí,
Nepokojná čáka vděk;
Za jedinou šťastnou chvílí
Neplakali celý věk.
Zysk sy světla nerozsvítil,
Z země střev by zlato bral;
Zlé ni vojny neroznítil,
Ni se, kudy plout, hvězd ptal.
Žádný tehdáž neohrážel
Zahrady a pole plot;
Člověk, kde chtěl, hrušky srážel,
Kde chtěl, pás se brav y skot.
Věku toho lidé znali
Háj a břehy jedině,
Kde je matky kolíbaly
V milé vlastní dědině.
Jim co voda čistá z zřídla
Řeka věku plynula;
Smrt, co pro nás mívá křídla,
Pozdě na ně kynula.
Jsouce spolu mile rádi,
Dámon sličné při Běle,
Bez viny vší žili v mládi,
V stáří žili bez žele.
V sprostnosti své nehledala
Vnest se Běla nad jiné,
Pěknou býti, to jen znala,
Mít y srdce nevinné.
Bohatstvím jí ovec sýla,
Lahůdkou jí malina,
Zrcadlem zas strouha byla,
Okrasou zas květina.
O vy pěkná šťastná léta
Přirození mladého,
Kdož vás k ublažení světa
Svábí s nebe dobrého?
Pravda, sprostnost, dvě to byly
Prvních lidí bohyně,
Vroucněji je než my ctili
V té slz našich dolině.
Ale bylli kdy věk taký?
Kdož tak pěkné chvíle znal?
Vidělli je svědek jaký
Na světě, co o nich psal?
V nejdávnější koukám děje;
Kdo se na svět zahodil,
Každý touže slze leje,
Že se pozdě narodil.