Nemniž, žeby rozkoš, světská čest a sláva,
Aneb krása tváři, velká sýla těla,
Aneb učeností vybroušená hlava,
Aneb blyštícý se Mogolovo zlato
Blaženým tě věčně učinili zcela,
Vše jest pouhá marnost, pára, stín a bláto.
Co jest ušlechtilost červených co růže,
Lic, co lvová sýla s srdnatostí ducha?
Před nemocý těžkou což tě zcela může
Bezpečit, bys nepad, jako outla moucha?
Krásné růžinky list vadne, žlutne, padá,
Prvé, než se toho marný člověk nadá.
Červenost se děvčí v smutnou bledost mění,
Rděla se co růže, anť ji zýtra není.
Obrové se ondy sýlou, zmužilostí,
K nebi čelo pnouce, pyšně honosyly;
Hrdinové v bojích těla udatností
Bobkových sy věncův slavně nadobyli.
Kdež jsou tito Sylní? pověz, kam se děli,
Ty, jichž chvály zvučně po všem světě zněly?
Padli! vyznat musýš; klesla jejich sýla,
Na hřbitov je nesli, těla jejich zhnila.
A což platí zboží, velké zemské jmění?
Co blesk stříbra jasný, libý břinkot zlata?
Smutné vždy se blíží smrti okamžení,
Vněmžť nic více, než kus škaredého blata,
Blyštícý se zlato spomoct bude mocy,
Rányť srdcy přidá, mrzutost ti zmnoží,
Bolestně když padna náhle do nemocy,
Vedne smutně stonat, bídně upět v nocy
Budeš, v bolestech svých cele bez pomocy:
Poznáš zdraví cenu, poznáš marnost zboží.
Řekneš, já jsem zdráv –; než v pokojili sladkém
Trávíš krátká léta, los svůj slušně slavíš?
Cele spokojen jsa v srdcy, velkým statkem
Vládneš? aneb tak se na oko jen stavíš?
Vyznej, že tvé srdce černá péče zžírá:
Strach tě vraždných lotrů z sladkého sna budí,
Svědomí zlé, červ ten, jenžto neumírá,
S skonáním tvým časným, bolestně tě trudí.
Světských kratochvílí prospějeť co hledat,
Do hlubin se moře cele pohřížiti
Rozkoší, hned v lůně krásných děvčat sedat,
Hned se hudby hřmotem prudce veseliti,
Od rozkoší jedněch k jiným novým běžet,
Při Venuši krásné každé nocy ležet?
To vše mdlobu ducha, těla unavení,
Posléz nepříjemné táhne zošklivení,
Když pak láskou zpilý pozdě vytřízvívá,
Nad zmrhaným časem hořké slzy lívá.
Na zlatém což platí trůnu slavně sedět?
Od myllionů co božsky ctěnu býti,
Na chudoby bídu pyšným okem hledět,
Tisýc vrtkých sluh k svým službám denním míti,
Drahou korunou sy ozdobovat hlavu,
Prsy zlatou hvězdou okrašlovat hrdě?
Ach! y na zlatém jest trůnu seděť tvrdě.
Strasti zastěnují hodností blesk, slávu,
Pod hvězdou též zlatou srdce smutně bije,
Často měký šarlat žravé péče kryje.
V přehořké pak smrti smutném okamžení,
Král, než bídný žebrák blaženější není.
Bleskem moudrosti což prospěje se stkvíti?
Jasných hvězd běh skoumat, nočně s troubou bdíti,
Umět dávné časy na vlas spočitovat,
Tajné příčiny všech v světě případností,
Podstaty též skryté věcý vyzpytovat,
Na rozumu křídlách božskou učeností
K podivení světu k nebi vyletovat?
Což jest, smrtedlných co rozum obmezený
Z nesmírné můž chápat říše vědomosti?
Kapečka jen vzatá z moře nesmírnosti,
Malý s velké země prášek pozdvižený!
Světýlečko chatrné, jenž se přemdle třpytí,
V temnicy, když vězni slunce škárou svítí,
Zdaž pak mysli mudrce hrozné pochybnosti,
Jako vítr lodí v bouři oceánu,
Strašně nezmítají? takliž šilenosti
Nedávají často smrtelnou jí ránu?
Ach! y Mudrce zmítá hrozná mysli bouře,
Víc, než Neumělé, častějc mnohem hůře.
Kdež se tedy prýští pramen blaženosti?
Ptáš se – Nikde kromě v nesmrtedlné ctnosti.
S ní jen stále chodí sladké utěšení,
Ctnost jest šťastná mátě milé spokojnosti;
Ona v bouřech mysli plodí utišení,
Ona tvoří stálost v těžké odpornosti,
Po pohřbu smutném ona nezahyne,
Na zemi již z ctnosti věčný život plyne,
Na trpké dni naše ctnost jen radost leje,
Přesladkou nás těší v bídách budoucností,
Ona k radostné žni sýmě hojně seje,
Ona podává nám nebes blažeností.