V ČERVENCI 1915
Lehounce vítr pokyvuje
mým oknem z kořán otevřeným,
jímž usmívá se modré nebe
s vrcholky mraků bělostných.
A okno skřípá, kvílí, zpívá,
jako když jel jsem po Adrii
a lehký větřík plachty vlnil
a parník písní třepotal.
V hluboce modrých vlnách moře
medusy pluly, velké hřiby,
v hluboce modrých vlnách vzduchu
se rackové kol chechtali.
A do rozkoše všechno jelo:
k ostrovům plným vinohradů,
ku lázním plným vil a smíchu,
ku krásným hradům – Miramar...
My potkávali plesné lodi,
s nichž hudba, jásot, šátků chvění,
a v naší lodi při kytáře
pěl píseň lásky troubadour.
A dnes? Ó moře, jak jsi smutné!
Jen obrněnce, vrahy hostíš,
máš v hloubi miny místo medus,
a místo racků letadla.
Jsi říší smrti. Žádný výlet –
i obchod zemřel na tvých vlnách.
Ó moře krásné, v slunci záříš –
však zakletým jsi královstvím...
36
[37]
Ty, které spínáš dálné světy
a družíš lidi různých barev
a voláš: Bratři, milujte se
zříš jenom zášť a vraždění.
38