VE MLÝNĚ SVĚTA
Kniha veršů, modliteb a vzdechů
z válečných let 1914 – 1919
OLOMOUC 1934
[5]
POPELEC 1913
Nad hlavou Evropy se vznáší Meč,
obrovský, jak vlasatice chvost.
Meč hoří od východu na západ
krvavým světlem. – Hrozné znamení!
A rádi bychom zapomněli v Tanci,
však Meč ten přezařuje lustry sálů
a hudba kapel zmírá v hukotu
vod potopy, jež bijí v naše břehy.
A stiskneme-li v tanci krasavici,
úmrlčí lebkou šklebí se z ní Smrt,
a zasednem-li k půlnočnímu hodu,
už svrklá Bída sedí za stolem
a hladnýma očima se v ústa dívá.
A ťukneme-li číškou šampaňského,
zachřestí ostří křížících se šavlí
a bouchající zátky hřmí jak děla.
Meč obrovský na tmavém nebi hoří,
a Smrt a Život metají své kostky.
Svět zmaten chví se v dusné náladě,náladě
jak provinilec v noci před popravou,
a neviditelně kol pějí slova:
Memento mori! O! Memento mori!
V lednu 1913.
7
EVROPA V LÁZNI
Babizna stará, vrásčitá
(pleť černá, ňadra visutá)
by ráda byla panenkou.
Od hýření a neřestí
poslední vnady pozbyla.
Vzpomíná krásných mladých let,
kdy, zlatý křížek na hrdle,
v panenských bílých šatičkách
do chrámu Páně chodila,
nejsličnější všech světa dcer
svou něhou, vědou, uměním.
Moc milců měla, ctitelů,
každý ji jinak poprznil,
kříž strhli s její čelenky –
teď ošklivou je stařenou.
Zkoušela léků tisíce.
I s doktory i s babami
se radila, a hledala
u filosofů omlady:
Spinoza, Voltaire a Rousseau
a Schopenhauer, Nietzsche, Kant –
a nepřehledná řada jich
s ní zkoušela své umění.
Ni Mojžíš, Buddha, Mahomed
jí osvěžiti nedoved.
Tož vyhledala kartářky
a Sybilly: Madame de Thébes
jí poradila zkusiti
krvavé lázně. (Tak ji kdys
už Napoleon traktoval.)
8
Sešli se její synové,
koruny šoupli na kuráž,
a matce lázeň chystali:
Mošny vzali všem žebrákům,
koupili za ně mužů květ
(sto milionů mladých těl),
krev do bassinu vpustili,
a Evropa se koupala.
Ó, jak se smála Rebekka
svou kolozubou hubičkou,
když v teplé lázni seděla,
a za záclonou koncert hřměl
drednotů, děl a haubiců,
jsa doprovázen líbezně
varhany pušek strojových!
Když hudba ztichla, Evropa
šla z lázně s tváří růžovou,
pak obmyla se deštěm slz
sirotků, vdov a matiček –
a byla krásná! O sto let
již mladší, prudší, zdatnější
zas k orgiím a neřestem...
6. 8. 1914.
9
PÍSEŇ V ČAS VÁLKY A POHROMY
1.
Bože, Otče dobrotivý,
jehož ruka tvorstvo živí;
jenžto odměňuješ cnost,
pokořuješ nepravost:
Zhřešili jsme, uznáváme,
trestů Tvých se obáváme,
odvrať válku, hlad a mor,
pokání Tvůj činí tvor.
2.
Ve Tvých rukou leží země,
slunce, hvězdy, lidské plémě,
pohroma i úroda,
blaho všeho národa.
Zhřešili jsme atd.
3.
Metla Tvoje šlehá s nebe,
že jsme opustili Tebe,
Boha svého pravého
pro anděla padlého.
Zhřešili jsme atd.
4.
V pýše jsme svou hlavu zdvihli,
za mamonem hříšným tíhli,
tělu jen jsme sloužili,
v závisti se rdousili.
Zhřešili jsme atd.
5.
Nyní v svaté horlivosti
ctíme víru, krásu ctnosti,
království Tvé spanilé
čeká srdce zbloudilé.
Zhřešili jsme atd.
10
6.
Z hříchů svých se vyznáváme,
tělo Páně přijímáme,
v Srdce Boží, mocnou hráz,
Matko Boží, ukryj nás!
Zhřešili jsme atd.
Sbor dětí na kůře mezi jednotlivými slokami hořejší
písně zpívá střídavě následující zpěvy:
Z pláče proroka Jeremiáše
1.
Ach, město tak lidné,
jak jest samotné zůstalo*
a učiněno jest
jako vdova.
2.
Ustavičně
pláče v noci *
a slzy
na lících jeho.
3.
Cesty Siona kvílí,
že žádný nepřichází k slavnosti,*
všecky brány zpustly,
kněží jeho vzdychají.
4.
Ó vy všichni,
kteří jdete cestou,* pohleďte,
zdali je bolesti
jako bolest má.
11
5.
Jerusaleme, Jerusaleme!*
Obrať se k Hospodinu,
Bohu svému!
Žalm
1.
Chvalte Hospodina
všichni kmenové!*
Velebte ho všichni
národové!
2.
Milosrdenství mocné
prokáže nám,*
a pravda jeho
zůstane na věky.
3.
Sláva Bohu Otci
i Synu
i Duchu svatému,*
jako byla na počátku,
nyní a vždycky
až na věky věků!
Amen Amen Amen.
V srpnu 1914.
12
Fueramus pergama
Za bubnů, zbraní rachotu,
děl třesku, koní dusotu,
za všeho mužstva jásotu
jde Vítěz v staré město.
Jak starých časů přeludy
zří s dómu Petra, Gertrudy
roj svatých v bojů osudy.
Ó triumfální cesto!
Leč naráz z domů, sklepů, střech
to hřmí a blýská v plamenech,
a jezdec chví se ve třmenech –
odevšad pušky pálí.
A z Vítězových zástupů
muž s mužem padá na kupu,
trup hromadí se na trupu
a v krvi své se válí.
Boj strašný byl. Vzdor udupán
a nyní ve svůj soudný stan
sed rozhněvaný Vítěz pán
a tento vynes ortel:
Za zradu, jež tu spáchána,
buď tato peleš do rána
se zemí pustou srovnána.
To sklidí za svůj fortel!
Přichází svatá Gertruda
a kleká před Vítěze:
Já nestřílela do tvých vojsk!
Stav hněvu svému meze.
A po kolenou leze.
Leč Vítěz ji jen odkopl
a ortel podpisoval.
13
Přichází z dómu svatý Petr
a uklání se hluboce:
Já nestřílel jsem do tvých řad,
šetř mojich kleneb prastarých –
ať člověk pyká za svůj hřích,
leč starých mistrů výtvory
nech bez pomsty a úkory!
Leč Vítěz se jen zamračil
a mečem o zem třeskl.
Jdou z universí, z radnice
knih, obrazů jdou tisíce
a klanějí se Vítězi:
My nespáchali žádné zrady,
nech klidně státi naše řady,
my svědkové jsme věd a let,
nás nezaplatíš penězi,
neb my jsme lidstva pokladem!
My pokorně tě prosit jdem,
měj smilování s námi!
Než domluvily – granáty
ohnivé městem pršely,
v rum padly domy, kostely
se svatými a anděly.
s obrazy, okny, sochami,
i s pergameny, knihami
a po všem bylo veta...
A v kouři, rumu, prachu střel
pláč mrtvých mistrů tiše zněl
a vzlykot všeho světa.
28. 8. 1914.
14
INTER ARMA SILENT MUSAE
V lomozu zbraní mlčí Musy.
Mlčí, ale neusínají.
S vytřeštěným hrůzou okem
hledí ztrnule na litice války,
jak ten, kdo na Medusy zježené hady patří,
a s dychtivostí krvavou sledují
orgie barbarství, v nichžto se svíjí člověk,
pokroku rek a kultury modla.
Musy, dcery Zeva a Mnemosyny,
vidí vše a třesoucím se šeptají rtem
ve věšteckém vyděšení Sybill:
Urania
Ó, kde jsi, večernice zářivá?
Jen Mars krvavým světlem září,
a měsíc magickým světlem
shlíží na dálné planiny, poseté mrtvolami
lidí a koní a děl.
Dým požárů plíží se vzhůru.
Velký Vůz stojí připraven,
by odvezl mrtvoly národů.
Kalliope
Ó, kde jsou tvé doby, Homere božský,
kdy pro krásnou Helenu povstala válka trojská,
kdy vévodil Odysseus, Achilles, Hektor,
kdy Fajáci žili a kouzelná Kirké
a Sirény pěly zobatým lodím!
Dnes hrají jen falešné diplomatů noty,
strojové pušky, torpéda, miny,
a mathematik suchý vytlačil epos.
15
Melpomene
Excelsior! Výš! volal člověk.
Výše přes pyramidy Egypta,
přes Olymp výš,
výše přes Golgatu,
přes kathedrály výš,
k lidskosti čisté!
Jen stále ku předu, pokrok za každou cenu!
A teď leží jak Ikaros se zlámaným křídlem
pod troskami své babelské věže.
Nadčlověk pod zvíře klesl!
Tragediante – Commediante!
Thalia
Všichni jdou pro vlast, svobodu, Boha
do lítých sečí –
a vespolek vraždí se, pálí a plení.
Ó komedie božská pro toho, kdo dívá se s výšin!
A my, sestry Musy, se krčíme v koutek,
jako když táta se opilý v noci vrátí
a bije nám matku a zrcadla, hrnce
a židle a stoly,
by zítra je zase pečlivě klížil.
Erato
Místo hubiček laškování
hřmí rachot děl a šrapnelů –
ach krásné bylo milování
a zhaslo v jednom výstřelu.
16
Teď klečí dívka před obrazem
a spíná ruce v modlení –
a zatím z dálky smutným vzkazem
smrtelný jenom chropot zní.
Klio
Ó, jak se třese rydlo v mých prstech!
Šíleným letem vlak dějin se řítí.
Nestačím těkat po bojištích a čítati mrtvé.
Tisíc najednou vybuchlo sopek,
a v tisícerých Pompejích budou kopati
budoucí věky.
Euterpe
Z bouřlivých krajin stěhují
se zpěváčkové v tichý kraj –
v trojhranu čápi veslují,
z požárů laštovky v jiný prchají ráj –
za puchem mrch a třeskem ran
havrani plují ze všech stran.
Polyhymnia
Lidstvo se svíjí v zmatku a v boji,
na nezvratném trůně s výše hledí Všemocný.
O vládu světa zápasí národy,
a zatím jen trestají neřesti svoje.
Po zlatých jablcích vztahují své ruce,
ale budou jísti jen žal, co naseli.
Lidský rod nese klubko,
ale konec niti drží Hospodin.
Aleluja!
17
Terpsychóre
Teď za kulisy, bajadéry!
Teď kostlivec si tančí šerý
svůj tanec smrti šílený.
A vybírá si tanečníky
a nepřijímá žádné díky
a trhá muže od ženy.
A tančí s Rusem krakovjáka
a tančí s Němcem rejdováka
a tančí čardaš s Francouzem
se Srbem valčík, duní zem
a prach se zdvihá, sál se třese –
kdo zatančil si, nezdvihne se.
Veliké koště loutky smete.
Pít nepůjdou,nepůjdou než leda z Lethe.
*
Starý Satyr, jenž ukryt v sítí
naslouchal rokování Mus,
zastříhal špičatýma ušima,
zatleskal dlaněmi o chlupatá stehna,
zachechtal se a chechtal se dlouho:
Lidskost?! – Cha cha!
Kultura? – Cha cha chá!
Pokrok? – Tara cha chá –
cha cha cha chá á á...
A Echo ozývalo se dlouho
Z kruhu lesů lkajíc:
„Ach – ach – á.“
15. září 1914.
18
POCHOD ARMÁDY
Dál„Dál! Kupředu!“ hřmí povinnost.
Jdem kreslit nové mapy.
My máme živé barvy dost –
toť krve rudé slapy.
Jdem nové říše budovat,
jak Prozřetelnost chtěla.
Dost máme kvádrů – řad a řad –
tisíců mrtvá těla.
Svět celý hnil už jako hrob.
My hmoždíři jej zořem
a starou prácheň starých dob
plamenným smetem mořem!
Do pokroku hry falešné
jen houfnicemi houknem
a kultury té vetešné
pozlátko liché sfouknem.
Svět starý byl pln rouhačů,
a Neřest zpychla hrozná:
za pláče pum a kartáčů
snad opět Boha pozná.
Byl prohnilý a zhýralý
a šlapal darů Božích,
od molů celý prolezlý
mu vyprášíme kožich.
Brat brata jako zlosyna
chtěl dávit jen a rváti:
Nuž, dnes je velká hostina,
jen račte sobě přáti!
Před námi požár, děs a shon,
za námi stohy trupů,
19
a cholera a mor a ston,
a havran sedá k lupu.
Hurrá! Hurrá! Vpřed, vojáci!
Jsou svaty naše pluky!
My nebojujem z legraci:
Jsme nástroj Věčné Ruky!
Jen dál a dále! Hromem vpřed!
Dál krve ručejemi!
Musíme zbořit starý svět
a stvořit novou zemi!
22. 11. 14.
20
ŽALM NADĚJE A DŮVĚRY
Hospodin je naše síla,
Hospodin je naše stráž.
On je Králem širé země,
králem hvězdných zástupů.
Aj, on nedá zahynouti
těm, kdož v něho doufají.
Zarmouceným dává radost,
zlé na dobré obrací.
Sláva Jemu na výsostech,
sláva v světa končinách.
V listopadu 1914.
21
MODLITBA V ČAS VÁLKY
Ó Bože, mocný Hospodine, v jehož rukou jest válka i mír, blaho i zničení naše, smiluj se nad národem, který utíká se k Tobě v úzkosti a starosti své!
Víme, že pro hříchy a nepravosti naše dopouštíš věci zlé na svět, a těžce dopadá na nás trestající pravice Tvá.
Hospodine, Bože náš, pokořujeme se pod mocnou rukou Tvou.
Naše vina! Naše vina! Naše největší vina!
Tvá svatá vůle se staň jako v nebi, tak i na zemi!
Ty, Bože, nechceš záhubu hříšníka, ale aby se obrátil a živ byl.
Ty dopouštíš, ale neopouštíš! Zde, Pane, pal a řež, jen na věčnosti nás ušetři. Otče, nemůže-li hořký tento kalich minouti nás, Tvá vůle se staň!
Ale Ty, Pane, jsi mocný, dobrotivý a milosrdný!
Nedopouštěj pokušení těžšího, než jaké sneseme!
Ty můžeš odvrátiti všechno zlé od nás! Jen pomoz nám, abychom se polepšili a milosti Tvé hodni byli.
Slabý je hlas nás hříšníků, nemůže doniknouti ke trůnu Svrchovaného. Ó vy naši svatí patronové, přimlouvejte se za nás a za ty, za které prosíme!
Svatý Jiří, jenž jsi přemohl draka strašného, přemáhej nepřátele naše!
Svatý Cyrile a Metoději, zachovejte dědictví své, nevděčné děti své!
Matičko Boží, která jsi na sv. Hostýně porazila Tatary, dej zvítěziti ctitelům svým!
Neposkvrněná Paní lurdská, která uzdravuješ tisíce nemocných, uzdrav rány křesťanů!
Sv. Antoníne, jenž jsi mrtvé křísil, zachovej nás při životě!
22
Svatí tři mládenci, kteří jste Boha chválili v peci ohnivé, vytrhněte nás a naše milé z nebezpečí!
Sv. Andělé Strážní, opatrujte nás a naše bratry!
Svatý Archanděle Michaeli, nebeský bojovníku, jenž jsi Lucifera přemohl a shodil s trůnu hvězdného, dej nám poznati sílu Boží!
Svatý Archanděle Rafaeli, nebeský lékaři, zahoj naši slepotu a naše bolesti!
Svatý Archanděle Gabrieli, nebeský hlasateli, jenž jsi v Nazaretě zvěstoval spásu, přines nám blahou zvěst míru a pokoje!
Ó Hospodine, Bože, Jezu Kriste, jenž pravil Jsi: Pokoj svůj dávám vám, pokoj svůj nechávám vám, dej, ať hodni jsme pokoje Tvého! Tvými cestami budeme choditi! Tvoje přikázání budeme zachovávati. Zhřešili jsme proti svaté Pravdě Tvé, za modlami falešnými jsme se sháněli: Ó, měj slitování s námi!
Vlej ducha pravé kajícnosti do srdce našeho, abychom pochopili vinu svou.
Ježíši, kníže pokoje, osvěť rozum a srdce ředitelů osudů našich, aby nalezli cestu k pokoji! Vrať nám pravou víru, lásku a naději, vrať nám ty, které milujeme! Zkrať dobu zkoušky naší a uzavři nás do bezpečného chrámu Srdce Svého!
Svatý Václave, patrone národa našeho, nedej zahynouti nám ni budoucím! Amen.
Listopad 1914.
23
MŠE SVATÁ ZA MÍR
(Z misálu římského.)
Introitus. Eccli 36.
Dej míru, Hospodine, těm, kteří důvěřují v Tebe, aby proroci tvoji pravdivými shledáni byli. Vyslyš prosby služebníka svého a národa svého israelského. – Žalm 121.
Radoval jsem se, když řečeno mně bylo: Do domu Hospodinova půjdeme.
Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož bylo na počátku, nyní i vždycky a na věky věkův. Amen.
Modleme se:
Bože, od něhož jsou svaté žádosti, správné rady a spravedliví skutkové: dej služebníkům svým ten pokoj, kterého svět dáti nemůže, aby i srdce naše přikázáním Tvým byla oddána, jakož časové po strachu nepřátelském aby pod Tvou ochranou pokojní byli. Skrze Krista Pána našeho.
Čtení z knihy makkabejských 2, 1.
Bratřím, kteří jsou po Egyptě, Židům, pozdrav vzkazují bratří, kteří jsou v Jerusalemě, Židé, a kteří jsou v kraji judském, a pokoj dobrý. Dobře čiň vám Bůh a pamatujž odkazu svého, jejž sdělil Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, služebníkům svým věrným: a dejž vám všem srdce, abyste jej uctívali a činili vůli jeho srdcem velkým a duchem ochotným. Nechať otevře srdce vaše v zákoně svém a v přikázáních svých a učiní mír. Nechať vyslyší modlitby vaše a smíří se s vámi a neopustí vás v čase zlém, Hospodin Bůh náš.
24
Graduale. Žalm 121.
Proste, co k pokoji jest Jerusalemu: a hojnost těm, kdož milují Tebe.
Staniž se mír mocí Tvou, a nadbytek ve věžích Tvých. Aleluja. Aleluja.
Chval, Jerusaleme, Hospodina: Chval Boha svého, Sióne. Aleluja. On ohraničil tebe pokojem a tučným obilím sytí Tebe. Aleluja.
Čtení svatého evangelia podle sv. Jana 20. c.
Za onoho času: Když pozdě bylo onoho dne, prvního po sobotě, a dveře byly zavřeny, kdež byli učedníci shromážděni ze strachu před Židy: přisel Ježíš a stanul uprostřed a pravil jim: Pokoj vám! A pověděv to, ukázal jim ruce i bok. Zaradovali se tedy učedníci, spatřivše Pána. I pravil k nim opět: Pokoj vám! Jakož mne poslal Otec, i já posílám vás. To pověděv, vydechl a pravil jim: Přijměte Ducha Svatého: kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým zadržíte, zadržány jsou.
Obětování. Žalm 134.
Chvalte Hospodina, neboř dobrotivý jest; prozpěvujte jméno jeho, neboť sladký jest: vše, cokoliv chtěl, učinil na nebi i na zemi.
Modleme se:
Bože, jenž národy v Tobě věřící nenecháváš nižádnými hrůzami zdrtiti: Rač přijati prosby a oběti lidu Tobě zasvěceného, aby pokoj z Tvé do-
25
brotivosti udělený hranice křesťanů zajistil přede všemi nepřáteli. Skrze Krista, Pána našeho.
Přijímání. Jan 14.
Pokoj svůj zanechávám vám: pokoj svůj dávám vám, praví Pán.
Modleme se:
Bože, míru původce a milovníku, jehožto poznati je žíti, jemužto sloužiti jest panovati: Ochraň přede všemi útočníky prosebníky své, abychom na tvou ochranu spoléhajíce, nebáli se nižádných zbraní nepřátelských. Skrze Krista Pána našeho, jenž s Tebou živ jest a kraluje v jednotě Ducha svatého Bůh po všechny veky věkův. Amen.
V listopadu 1914.
26
FINIS MUNDI
Ó, dívej se na blankyt nevýslovné něhy,
jímž táhnou oblak různotvárné sněhy,
a hltej Orionu obraz velkolepý –
neb zítra? – Zítra budeš slepý!
Ó, zpívej si tu píseň milovanou,
již zpívávals, když duši snoubils s Pannou,
tu píseň od Smetany, která s nebem spíná zemi
neb zítra? – Zítra budeš němý!
Ó, poslouchej kanárka klokotání,
orchestru Wagnerova bouřné horování,
jak mannu pij hlas matky staré suchý –
neb zítra? – Zítra budeš hluchý!
A naposled vem něžný kvítek lípy
a ssaj a ssaj dech sladký v lačné chřípí,
ssaj slední cigarety dým a slaný výdech moří,
neb zítra? – Zítra všechno shoří!
Ó, zlíbej ret, jenž hlaholí ti lásku,
ó, zlíbej ruky otce svého vrásku,
ó, zlíbej dítě, jež ti v náruč padne –
neb zítra? – Všechno bude chladné.
Ó, mysli jen a sni! V nervosním paroxysmu
domysli konce svojich sylogismů
a těkej duchem kvítím světa pro pel,
neb zítra? – Všechno bude popel.
V cár budou mapy, světovládců plány,
a hráze mezi pevninou a mořem ztroskotány,
dál mezi hvězdami a zemí v jedno splyne,
a v onom světě tento zhyne, zhyne, zhyne.
27
A proto modli se a miluj, duše drahá,
vylétej výš, až kam tvá touha sahá,
neb dříve než se hory odějí zas nachem,
hlas trouby zazní andělské, a všechno bude prachem.
27. 11. 14.
28
VÁNOCE 1914
„Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká –
dnes všechny struny v srdci znějí,
neb láska se jich dotýká.“
Kol stromků stojí dětí řady
a zamyslí se hluboce
a hledí na slzy své matky
a vzpomínají na otce.
Tam kdesi v mrazné dáli stojí –
hvězdnaté nebe – jeho strom –
a místo plesných koled štěstí
zdaleka houfnic hučí hrom.
A místo dárků svaté lásky
padají pumy, kartáče –
ó lidstvo, kams to zabloudilo ?
To Spasitel chtěl jináče!
Ó lidstvo bídné! Kams to zašlo?
Tys dalo víru bludičkám!
Ó, již je čas, bys vrátilo se
zas ke Kristovým jesličkám!
V prosinci 1914.
29
SBÍJÍ SE RAKEV
Slyším kácet pralesy staré,
slyším praskot staletých kmenů,
slyším dřevorubců sekery, pily
a slyším sykavé řezání parních pil,
jež řežou desky a desky a desky,
z nichž bude se sbíjet veliká rakev
pro Evropu starou.
Evropa umírá!
Umírá zoufalstvím z přezralosti
samovraždou.
Na východě, v říši vycházejícího slunce,
žluté plémě šikmooké
šikuje se v řady,
by přišlo na pohřeb.
Japonsko snoubí se s Čínou
a dává se na cestu na pohřeb,
po souši, po moři, v průvodu
jak lumíci táhnou.
Ubohá stará Evropa zemřela
se svými dómy a universitami,
se svými kiny a kabarety,
se svými wurstelprátery a preservativy
i s inseráty o tajných nemocech,
jež prodává dr. Stránský
kus po 2 haléřích
čerstvé denně.
Z Andersenovy Kosmopole
na smavé rivieře
řídit počnou běh světa
letadly, ponorkami a radiovými stanicemi
30
páni Kato a Okuma z Tokia;
vyslanci všech národů
denně se budou před nimi sklánět.
A s věže pokroku nad nimi,
vysoké tři sta dvacet metrů,
rozhlížet se bude vítězně
baron Rothschild.
1. 3. 1915.
31
HLASY LIDSTVA
Matky
Ó Bože, jenž jsi z matek lůna
vyvolal syny k životu –
krev z krve – nedej srdcím puknout –
nech vrátit se je v jásotu!
Oběti
Ó Bože, kde jsou tvoje chrámy?
Kde dům náš? Dým a rumiště.
Kde naše vlast? Zem cizí chmurná,
hlad, mor a bída! To je vše!
Velekněz
Ó Srdce Dobré, jež jsi pokoj
hlásalo lidstvu v dávný čas,
Ty na přímluvu Svojí Matky
mír světu vrať a lidstvo spas!
Dodavatelé
Ó duchu světa, jsi-li jaký,
jen udrž toto vraždění,
a věčně tobě vděční budem
za zlatý déšť a dobu žní!
Ženy rozmařilé
Bez uzdy nyní volně žijem –
tyrani táhli do boje –
milujem, hýříme a pijem –
než svět se zboří. Evoe!
32
Filosof
Ó vládce světa, neznám rad tvých.
Však napravit-li chceš ten svět,
tvá metla ještě musí mrskat
a mrskat, mrskat mnoho let.
15. dubna 1915.
33
TAŽENÍ DĚTÍ
V rukou palmy a májíky
táhneme přes pole, hájíky,
táhneme městy a dědinami,
nesčetné zástupy táhnou s námi:
Bílé jsou naše prapory
bílá jsou roucha i fábory,
bílé jsou naše ručky sepjaté,
bílé jsou dušičky dojaté.
Táhneme s nadšeně prosící písní,
táhneme v tábor, v němž vojska se tísní,
a v praskot pušek a do houfnic hromů
úpíme s pláčem: Táto, pojď domů!
Maminka čeká a stařenka taky,
bez tebe smutno, jak v slunci kdy mraky,
zahoď tu pušku a přestaň už střílet –
pojď domů dělat a nenech nás kvílet!
Uvidíš, jak nám vyrostli bratří,
Toník je hodný a ví, co se patří,
všichni se učíme, přestaly bitky,
denně se modlíme, nosíme kvítky
na oltář Panenky a bílou svíčku
dali jsme k svatému Antoníčku,
aby ses vrátil celý a zdravý –
však on to císař pán bez tebe spraví!
Rozluč se přátelsky s kamarády
a nechej už tady té kanonády,
půjdeme s tebou hned do kostela,
shromáždí se tam osada celá,
34
velebný pán říká modlitbu míru,
složenou od Otce svatého k smíru.
Varhany zahrají, zpěváci s kůru –
Táto, pojď domů! Tatíčku, vzhůru!
V květnu 1915.
35
V ČERVENCI 1915
Lehounce vítr pokyvuje
mým oknem z kořán otevřeným,
jímž usmívá se modré nebe
s vrcholky mraků bělostných.
A okno skřípá, kvílí, zpívá,
jako když jel jsem po Adrii
a lehký větřík plachty vlnil
a parník písní třepotal.
V hluboce modrých vlnách moře
medusy pluly, velké hřiby,
v hluboce modrých vlnách vzduchu
se rackové kol chechtali.
A do rozkoše všechno jelo:
k ostrovům plným vinohradů,
ku lázním plným vil a smíchu,
ku krásným hradům – Miramar...
My potkávali plesné lodi,
s nichž hudba, jásot, šátků chvění,
a v naší lodi při kytáře
pěl píseň lásky troubadour.
A dnes? Ó moře, jak jsi smutné!
Jen obrněnce, vrahy hostíš,
máš v hloubi miny místo medus,
a místo racků letadla.
Jsi říší smrti. Žádný výlet –
i obchod zemřel na tvých vlnách.
Ó moře krásné, v slunci záříš –
však zakletým jsi královstvím...
36
[37]
Ty, které spínáš dálné světy
a družíš lidi různých barev
a voláš: Bratři, milujte se
zříš jenom zášť a vraždění.
38
NÁŘEK STARCŮ
Ó Bože, Ty jsi zemi z rukou upustil
a vládcům světa vysmekla se žezla.
Kost z naší kosti divoce se vraždí
a nikde nezřít východ z labyrintu.
Ti, kdož se dřív jak bratří objímali,
spojeni vírou, vědou, kupem, uměním,
dnes pouštějí si krev jak řezníci.
Syn nemá ceny víc než dobytče.
Co tisíc rukou věky stavělo
za pilné práce duchů hloubavých,
dnes jedné střele dáno na pospas.
Ó Hospodine, víme, proč to přišlo!
Hřích náš se na nás mstí a našich dětech!
Poslední krev se studem v líc nám žene.
My hřešili, my Tvojím odpůrcům
jsme dali ovládnout a v mrzké hanbě
jsme mlčeli, když mluvit měli jsme,
když řvát jsme měli hlasem proroků.
Ó Bože dobrý, nesuď nás tak přísně!
My poskvrnili šediny své hanbou,
my zhřešili! Šetř aspoň našich vnuků!
39
BĚDA, KDO BY POVSTAL
Zpěv Juditin z knihy „Judith“ 16, 15-26.
Hymnus nový pějme Hospodinu Bohu.
Hymnus nový pějme Bohu vševládnému!
Adonai, Bože, velký, slavný, silný,
Tebe nikdo v světe nikdy nepřemůže.
Tobě nechť se klaní všechno tvorstvo Tvoje,
neboť Tvojím slovem všechno učiněno.
Vyslals jenom dech svůj – a vše stvořeno je,
hlasu Tvému v světě nikdo neodolá.
Promluvíš – a hory, vody z hlubin vyvrou,
skály před tvou tváří voskem rozplývají.
Ale kdo se Tobě s bázní svatou klaní,
velcí budou v Tobě, byť i svět se zbořil.
Běda, kdo by povstal proti rodu mému:
Hospodin jej pomstí, soudem rozdrtí ho.
Pošle oheň, červy v hříšná jejich těla,
aby hořeli a bolest trýznila je věčná.
V prosinci 1915.
40
PŘIJDE MÍR
Jak vznáší se před námi:
Přiletí z nebe, v růžích a písních,
slavnostní vítěz,
zaplaví zemi zpěvem a hudbou,
Šílením radosti,
obtěžkán zlatem, zeměmi a mocí!
Ó bláhové snění!
Nepřijde jak bujná, kypící děva,
nýbrž jak žena vyzáblá, utahaná,
schýlená, v cárech, hlad a bída,
s prázdnou torbou!
Co ještě měla v ní,
to rozebrali dobří neutrálové,
již číhali jak krysy lstné
a obrali ji,ji jak toho,
jenž upadl mezi lotry.
Přijde dlouho ohlašovaná
a dlouho zdržovaná,
váhavým, třaslavým, zdlouhavým krokem
a usadí se na prahu ustrašených,
kdož schovali se před ní.
A po leta bude hryzati
holou kost.
20. dubna 1916.
41
VELIKONOČNÍ MODLITBA
Velikonoční zvony
jásavými tóny
hlásají, že z hrobu
povstal Kristus Pán.
Bože, dej, ať v kráse
Mír též vstane zase,
který pod troskami
leží zasypán.
22. 4. 16.
42
PROBUZENÍ NA JAŘE
Snem hrozným jsem se zmítal:
Slyšel jsem bouře hřmět,
a v drápech lític války
se svíjel celý svět.
A procitnu: Aj! Vesna
jde sypouc květiny,
a města slyším plesná
a smavé dědiny.
Kol v hájích hrají housle
a s nebes tisíc lýr –
hle, vůkol štěstí jara
a usmívavý mír!
Pěnkava zpívá s plotu
a s výšin skřivani,
a špaček zkouší notu
k novému zpívání.
Květ bílých sedmkrásek
se dívá do vody
a s věnci pampelišek
jdou dětí průvody.
Tam v slunném modru plynou
beránky jako sen,
a včelky vyletují
pro zlatou kořist ven.
Ač vše to vidím, slyším
znít z lučin, hájů, cest,
přec to vše pouhým sněním
a za to pravdou jest:
43
Domy jsou poloprázdny
neb mužové jsou pryč,
po cizích pláních honí
je kruté války bič.
Třesk granátů hřmí světem
a v dešti hromných střel
tam po stech mladé hlavy
padají v písku běl.
A doma matky pláčou
a ženy zoufají
a vyhnanci se světem
jak ovce toulají.
A velká města hoří,
jich věže výstřel smet –
a z rozvalin se tvoří
neznámý nový svět.
Na jaře 1916.
44
VSTÁVÁ NOVÝ SVĚT
Dvě léta Evropa už hoří.
A nikde zásvit naděje.
Co mluví papež o pokoji –
zbloudilý v sněhů závěje...
U prázdných krámů hladné davy,
s věží už zvony sundali –
kdo sláb byl, zmírá úbytěmi –
i dědky k vojsku sebrali.
A hledáš v novinách až konec –
nervy až k prasku napnuty –
a v snění procitáš, jat hrůzou –
a klidu ani minuty.
A dav se hrne za požitkem –
pryč s bázní, kázní! – Potopa!
Jen užij – zítra můžeš umřít –
kdo by se staral o popa!
V kazajce svěrací jsme spjati,
radost se kamsi propadla,
pro nic už není zájmu v duši,
jsme syti války divadla.
Jen mozky generálů žijí –
těm přišla za věk doba žní –
leč člověk míru sedí zničen,
jak genij s mrtvou pochodní.
Zdeptán je rozum, lidskost, krása,
kol vládne jenom otroctví –
a zadumanou duší táhne
o konci světa proroctví.
45
Svět proti světu. Hukot moří.
Pád hvězd a země třesení.
Bůh nad vším jako soudce hoří
a v lidstvu pláč a zděšení.
A udeří-li básník do strun,
jen hněv se ozve potají,
po hrůzách války hrůzy míru
nám z dálky bičem mávají.
Toť naše obět nekrvavá
a v zákopech se krvácí –
tak z obětí svět nový vstává
a starý v hrob se potácí.
22. května 1916.
46
SVATÁ TUŽBA PO DVOU LETECH VÁLKY
Přijdi, Duchu pokoje,
utiš lidstva rozbroje,
potlač záští, vášní vír!
Do vln bojů vzbouřených
nalej olej darů svých,
svatý pošli na svět mír!
Srovnej zmatky Bábelu,
učiň z Kainů Abelů,
všem dej pravé moudrosti!
Zbloudilým dej vědění,
dobrým síly, umění,
zpupným daru zbožnosti!
Ty máš sílu vichorů,
holubičí pokoru,
zář a teplo plamene!
Uč nás k Bohu láskou plát,
nade vše se hříchu bát,
pro Krista žít nadšeně!
Duchu lásky, bratrství,
už se ujmi království,
bez Tebe svět zahyne!
Vyjdi, slunce z oblaků,
usmiř hněvy v zázraku,
doufání Ty jediné.
O letnicích 1916.
47
ODPLATA
Vlci s lesnaté hory hledí na bojiště:
Ha, jak se tam válí mrtvoly, zaťaté do sebe!
Krví je napita země. Ze šachet trčí hrozivé pěsti,
řvou nedobití, jimž vápno vypálilo oči.
To máte za to, že jste nás vraždili věky!
Jeleni a srny a sysli:
Hu, jak prchají horempádem a tonou v řekách
a boří se v bahnech a močálech.
Co jste se na nás napořádali štvanic! Co jste se
nás navylévali z doupat! Náš mstitel žije!
Koně a mezci:
Ho, jak klopýtají v útěku pod břemeny zbroje,
zkřivení a zpocení!
Co jste se nás nazapřahovali, nahonili a naprás–
kali bičem! Teď dopadají na vás třaskavé rány!
Hraboši, motýli a mravenci:
Hi! Jako mouchy padají hladem! A jejich děti
nemají doma mléka a jejich stařeny hynou z ne–
čistého chleba, kterého není!
Co jste nás naplašili od zrnek obilných a od
medových květin. Den odplaty přišel!
Orli, slavíci a antilopy:
He! Jak úpíte, šedí, přikuti v zákopech, v smrdu–
tých děrách, na osamělých strážích, v zajetí zdlou–
havém, roky trvajícím!
48
To za to, že nás jste věznili v klecích zvěřinců,
nám svobodu přírody zlatou jste vzali a dali po–
nížení a nekonečnou nudu, k vrhnutí hnusnou.
Zkuste na sobě, co páchali jste na tvorech Božích.
Tuleni a ryby:
Hahá! Jak se topí v moři jejich torpedovky,
křížníky, drednoty a hydroplány! Vraždili nás –
a nyní pokrývají mořské dno.
Oblaky:
Shlížíme s volné výše na obklíčená města, roz–
střílená a doutnající. Kde jsou vaše chrámy a divy
umění?
I do nás jste stříleli a plašili naše posvátné kroky!
Hvězdy:
K nám zpupně jste zdvihali zraky a rouhali se
duchu, jenž z našeho písma hlásal vám mír. My
stojíme a záříme dál – vy hynete vraždíce sebe.
Vy jste pohrdli naším voláním, že nutno si vy
hnout, že nutno žít a jít vedle sebe!
Duch světa:
Křičíte o pomoc a smilování, bych vysvobodil
vás od vás samých.
Za dob klidu smáli jste se, že nejsem.
Nuž: Nejsem! Nevidím, neslyším, nepomáhám!
4. srpna 1916.
49
PROSTĚJOVSKÉ ZVONY
Největší – „Svatý kříž“ – (váží čtyřicet centů).
Když promluví, věž chví se z fundamentů,
a každé srdce šeptá rozehrané:
„Znamením kříže od nepřátel vysvoboď nás, Pane!“
Tak slyší jej už město v srdce lidská tesat
od roku tisíc, šest set, osmadevadesát!
„Cyril a Metod“, těžký dvacet centů,
důtklivým tónem zpívá s firmamentu:
„Chvalte světlo a temnoty Hospodina –
ztracen národ, jenž Otců svých zapomíná
a neumí lásky láskou splácet!“ –
Tak zvučí od roku 1726.
Do sboru jejich „Majdalenky“ píseň kane:
„Od moru, hladu, války zachraň nás, o Pane!“
A „Floriánek“, nejmenší z apoštolů, zpívá:
„Od ohně uchovej nás Boží ruko živá,
od ohně, který lidská díla moří,
zvlášť ale od toho, v němž duše věčně hoří!“
A „Umíráček“ úpí nad domy a chaty:
„Pokoj nám, Pane, dej, pokoj dej svatý!“
Zvon sv. Cyrila a Metoděje z r. 1726 v Prostějově, vzácné dílo olomouckého mistra s renesančními reliefy a ornamenty, byl ve dnech 23. až 25. října 1916 na věži rozbit. Vážil na 2200 kg a obsahoval mnoho stříbra. Žal byl všeobecný.
50
POSLEDNÍ POZDRAV ODEBRANÝM ZVONŮM
S Bohem, zvony, drahé zvony,
nezazní již vaše tóny
v naše shony, plesy, skony.
Když jste v chrám nás volávaly,
bývali jsme hluší –
a teď, když nám jdete v dáli,
bolest máme v duši.
S Bohem zvony, drahé zvony,
posledními lkáte stony,
změníte se na kanóny.
Mluvily jste k lidstvu léta
modlitbou a zpěvem,
marně však. Teď promluvíte
rachotem a řevem.
S Bohem zvony, svaté zvony,zvony.
Kéž ty mroucí vaše stony
vzbudí k Bohu miliony!
V říjnu 1916.
51
TRIUMF BACHANTKY
(R. 1916 po Kristu)
Před nádhernou vilou zbohatlíka
v parku tichém za kovanou branou
vytepána z čisté mědi
bachantka se tyčí nad fontánou.
Modelem k ní stála žena nahá,
ona v odiv staví nahé vnady,
s pohárem se rámě její vzpřahá
v ústret dětem, jež si hrají tady.
Zdvihá pohár, zdvihá hlavu vzhůru,
naslouchá, jak z města úder kvílí,
vojáci tam perou v zvonu kůru,
který s jeho stolce sesadili.
Pod ranami perlíků zvon úpí,
bezmocně se ve střepiny tříští,
reliefy s nápisy se kupí,
otcové jež vryli pro věk příští.
A pak na vůz naložili trosky
zvonoviny, kříže, věrověstů,
jedou k dráze. Bachantka sen božský
dál si sní a šťastnou přeje cestu.
V říjnu 1916.
52
VOJÁČKOVO SNĚNÍ V ZÁKOPECH
Sedí vojáček v zákopě –
ze vzdálí hučí šrapnely –
sníh padá, a on vzpomíná,
jak bude doma v neděli:
Spinká si v měkké posteli,
tu šimrá jej cos na oušku:
To manželka ho políbla
a šeptá: Vstávej, staroušku!
On procitá a hledí kol –
hle, jeho děti snídají,
hned k službám Božím do svých škol
se v cestu vydají.
On vstává, čistě myje se –
vůň zahrad v pokoji –
bílé si prádlo obléká,
u okna postojí.
Nic. Nikde výstřel. Jenom zář
jej slunce zulíbá
a pozdrav zvonů z kostela
se vzduchem kolíbá.
Ke kávě vonné usedá,
popíjí s lahodou,
dým cigarety modravý
se vznáší nad vodou.
Pak ustrojí se, upraví
mu žena vázanku
a usměje se na něho,něho
jak v době líbánků.
53
A potom půjde na hrubou –
choť byla na ranní –
a poslechne si hudbu, zpěv
a trochu kázání.
Pak zajde bokem do kaple,
kde Antonínek náš
se modlí s lurdskou Marií –
poříkat Otčenáš.
A pak se staví ve spolku,
promluví s přáteli,
a sklenku vína vypijí,
že zas se viděli.
Už rychle spěchá k obědu
s chutí a s veselím –
tak dlouho nejed knedlíku
s vepřovou, se zelím!
Potom si kuba zapálí,
své kluky vyzkouší,
zda umějí své úkoly,
vytáhá za uši. –
A od dcerušky dá si číst
z Kuldových pohádek –
pak sám si přečte z „Našince“,
je-li už pořádek.
A zatím máma pečlivá
domyla náčiní
a svátečně jde s rodinou
v přírody svatyni.
54
Jdou podél říčky do háje,
zkoumají úrodu,
sledují rybek hravý rej
a dýšou obrodu.
Pak vrátí se kol hřbitova
(to je ta zahrada,
kam sejí drahá semena).
Už slunce zapadá.
Pak účty týdne sčítají,
do peřin lehnou snít,
jen hvězdy hledí do oken
a vůkol mír a klid.
A osvěženi zítra zas
povstanou do práce –
kéž už by pravdou bylo to,
co dnes je v pohádce!
V říjnu 1916.
55
EVROPĚ 1916
Evropo, copak to děláš?
Cožpak ses zbláznila?
Jak stařenka už se běláš –
a křepčíš jak opilá!
Rozbíjíš chrámy a hrady,
svá města nádherná.
Co stavěly věků řady,
dnes troska příšerná.
Skvost obilí, proudy zlata
potápíš do moří,
a poslední tvá chata
v sutinách uhoří!
Své dítky vrháš hladu
a smrti v náručí,
a co těch ohnivých hadů
kol tebe se nahučí!
Trháš si s hrdla skvosty,
rveš sobě s ňader šat,
vyháníš z domu své hosty,
jed dáváš jim požívat!
Na místo vína v číše
si naléváš synů svých krev,
hrom z tvojich nozder dýše
a se rtů řev a hněv!
Tvé vlasy divoce vlají,
z tvých očí šlehá jen blesk –
když zbloudilas v rozvalin kraji,
proč nehledáš k domovu stezk?
56
Jen hýříš a šílíš a vřeštíš,
prohrálas slávu svou –
Evropo, vzpomeň, že třeštíš,
žes dcerou Kristovou!
Jen vzpomeň si dávné slávy,
žes matkou národů,
máš hájit jich s jejich právy,
pět lásku a svobodu!
Jsi přec už stará paní,
flám ti už nesluší!
Mysli už na pokání!
Pamatuj na duši!
V říjnu 1916.
57
RHAPSODIE
V trosky padá svět.
Nejisté je moře,
nejistý je vzduch,
nejistá je země
i její útroby.
Nikde před zkázou člověk není jist.
Nejisté jsou hradby, nejisté jsou věže,
nejistý je zákon, nejistý je hrob.
Co včera bylo pravdou, dnes je lží.
Co včera bylo hanbou, dnes je ctí.
Co včera bylo právem, dnes je příkoří.
Vše kolísá, schváceno vlnobitím.
Jen jediná stojí skála z vln,
ty, Církvi, jediná!
Ty majáku světla v temnotách!
Ty strážkyně věrná věčných pravd!
Ty záštito božských zákonů!
Ty pancéřová věži práva!
Ty démantový štíte lidskosti!
A jestliže zkažena bude sůl,
čím soliti bude člověk?
Buď požehnán, Benedikte Otče,
jenž mluvíš, kdy mudrci zmlkli,
kdy schoulil se genius lidstva
a mlčí geniové v praskotu střel,
jimiž hučí vzduch a sykotá moře.
Buď požehnán, kdo hlásá pravdu a lásku!
Však běda vám, kdož stojíte na Sionu věžích
a podle příkladu světa deptáte zákon!
58
Jsem prorok starý a osleplý,
neb už jsem mnoho viděl padati hvězd
i sluncí!
Jak pávi hrdí s paprsků chvostem
stoupali hrdě na výšiny nebes –
a srázně jako blesk a jak Satan
sřítili se dolů.
Ctěte právo a milujte pravdu,
v srdci svém noste milosrdenství,
vyhosťte zpupnost a násilí zbujné!
Nesmějte se zdeptaným a zkrvaveným!
A nekamenujte proroků!
Co vlna krvavá vynesla vzhůru,
zas vlna krvavá smete v hloub.
A žalobci budou příští věkové,
Ta z kostí povstane mstitel.
29. 6. 1916.
59
DĚTEM
Co tátové odtáhli na vojnu,
jež divoce vraždí a zuří –
vy hrajete na cestách svoji hru,
jak nic by vám nebylo do vražd.
Nech staří si vyřídí účty své...
Vy dítky jste nového světa,
vám budoucnost v červáncích září,
věk zlatý, jenž ráj vrátí světu...
Ó nešťastní! Neznalí sudby!
Vy děti jste vrahů a sobců,
již povrhli božstvím, vírou i láskou,
již ztratili vznešenou jednotu lidstva
a zvráceni v sobě jen rozvraty seli
a zmrvili půdu světové válce!
Vy neřest jich nesete ve svojí krvi
a kletbu jich činů ve svojich kostech!
Vy otrávený jenom dýcháte vzduch.
*
Žel ani nejslavnější fanfáry míru
mír nemohou přinést do vířících duchů,
do bouřících srdcí a hněvivých zraků.
Tak hluboko, hluboko zarostlé v lidstvu
jsou kořeny záští a zloby.
Pět století rostly, co Evropa zpupně
se vymknula z otěží Kristova Petra
a v svobodný dala se běh,běh jak kůň, když
se splaší a o závod s větrem,
své opratě strhav a překotiv pána,
se divoce v lidnaté ulice pouští
60
a děsí a šlape a drtí a deptá,
až zpěněn a vysílen v krvi své klesne.
Ó Evropo, splašený oři!
61
POSLÁNÍ
My už jsme přetrpěli větší hrůzy,
co stojíme zde plných tisíc let;
co orkánů šlo přes nás v hromné chůzi,
náš kmen byl nalomen, však novou mízou zkvet!
Dým požárů se valil naší zemí
a krve zátopy ji zalily,
i bratří rvali ji, kdy rvána všemi –
a přece nový život vzrostl z mohyly.
Spáleny chrámy, kláštery a města,
rab utištěný vyštván z chalupy,
mrtvými stlána vítězova cesta –
a z kostí vstaly mstitelů zas zástupy.
Nám hrob je úzký, my jsme ještě mládi,
nám budoucnost plá blesky zářnými,
náš útisk nezmaří, jen mějme sebe rádi,
jen chutě k sobě blíž a buďme bratřími.
Nám z Velehradu šumí žití zdroje,
nám otevřou se sluje Blaníků,
jen svými buďme, chraňme skvosty svoje –
z ran vzkypí růže, z pláče rokot slavíků!
62
NÁŠ OSUD
My málo lásky zkusili –
jak dnes, tak včera –
a proto jsme si svět tak zhnusili,
a v srdci nedůvěra.
My známe jenom přísnou povinnost
a neúprosné jármo –
nám hodí se jen jako psovi kost –
a proto všecko darmo.
Kde mohli, tam nás hubili,
ne bratry, jenom pány známe.
My málo lásky zkusili
a proto málo lásky máme.
63
ABRAHAM SHYLOCK
Buď veleben Jahve, Bože Abrahamův,
Isakův a Jakubův! Hallelujah!
Ty nezapomínáš vyvoleného lidu svého,
Ty pamětliv jsi ve dne v noci zaslíbení Svých!
Přejdou věky, a ty si pamatuješ,
převalí se moře jako hory, a Ty vzpomeneš.
Jako hvězdy na nebi rozsvítíš lid svůj,
jako písek na břehu mořském jej rozmnožíš.
Ty jsi Hospodin, jenž pohromy posílá na hříšníky,
Ty jsi Hospodin, jenž pokořeným posílá Mesiáše.
Aj, Gojímové brodí se ve vlastní krvi
a tonou jako Egypťané v moři rudém.
Šílenstvím jsi je ranil, že sami se vraždí,
dvacet milionů mrtvol pokrývá zemi i moře.
Sami své vlastní boří chrámy a věže,
jak půl věku už vraždili sémě své v živote matek.
Aj, padají do hrobů, chodí bez rukou, bez čelistí,
skučí hladem, vyhnaní ze svých chýší.
Jak holí železnou rozbíjí se hliněné džbány,
tak na střepiny rozbíjíš jejich národy.
Rozbíjí kladivem zvony staletých chrámů –
ale Izrael vstupuje do paláců jejich.
Aj, Izrael, jehož křik staletí zněl od konce země,
Izrael vstává s jásotem,jásotem jak obr k závodům.
Zlato se hrne do domů jeho jako povodeň,
v nesmírno vzrůstá moc jeho kypících synů.
Do jeho rukou jako ovoce se stromů padají
odznaky šlechty a vláda země.
Izrael vítězí.
24. října 1916.
64
NEODVRATNÝ OSUD
Prohnilá Evropa na krátkých sloupech visí,
se všech stran krysy její sloupy hryžou
a vlny hltavé a plameny je lížou
jak had, jenž kořist slinou potřísní si,
nez polkne ji. Jeť osud nezvraten a klet
ať v trosky padne svět!
Co k smrti dozrálo, propadnout musí zkáze...
65
ŘEČ Z OKNA ARCHY
Nuže, páni, co říkáte?
Když jsem – čtyři léta tomu –
začal budovat svou Archu,
smáli jste se, ušklíbali,
neboť tehdy daleko se
zdálo ještě do potopy.
Já sic nejsem starý Noe,
let mám teprv čtyřicet pět,
neviděl jsem Abrahama,
neřku-li pak otce Noe!
Ba ni vína nemiluji,
neboť raděj piju pivo.
Jisto však, že starý Noe
také básnická byl duše,
neboť takovým se stává,
komu Bůh své rady sdílí.
A že rád měl dobrý nápoj,
také básníka je znakem.
A že se mu poškleboval
vlastní syn – toť osud věštců.
Nuže, páni, co říkáte?
Nebyl čas už stavět Archu?
Krčíte se, uhýbáte,
krev se leje, vlny hučí,
pomalounku Archa stoupá.
A to, prosím, jenom prší!
Ještě nejsou prolomeny
hráze mořské, tůně nebes!
Potopa, ta teprv přijde!
Starý svět tu nezůstane!
66
Zhynou stromy, domy, dómy,
slavné rody, slavná jména,
zhynou vzácné drahé spisy,
a když barbar šikmooký,
jenž se přižene v ty kraje,
nerozluští našich písem,
z obrazů si zrobí katě,
z číší svatých bude píti,
troskám chrámů pak se vyhne,
neb tam v nocích bude strašit!
Duchové tam budou chodit
s kvílením a vlčím vytím:
Soudci, kteří nesoudili,
knězi, kteří nekněžili,
vůdcové, co nevodili,
rodiči, co nerodili,
učení, co neučili,
zkušení, co neradili,
muži, již se poženštili,
starci, již se pochlapčili,
všichni ti, co velcí malí
před teletem tancovali,
pravdy se však nezastali,
svého Boha pochovali.
Nuže, páni, ještě čas je:
Račte vstoupit do mé Archy.
Nehleďte, že mám tu slony,
kozy, berany a osly.
Stará moudrost: Lepší osel
živý nežli doktor mrtvý.
Nuže prosím, račte vstoupit:
kapitán jsem shovívavý,
67
bez chlebenky dám vám požít
nektaru a ambrosie.
Račte, páni profesoři,
doktoři a advokáti
(ale, prosím, proces žádný!),
račte, páni kaplánkové,
co trháte do škol boty,
faráři též račte dále,
jimž za války spadlo břiško.
Též vy, páni velemožní,
chcete-li se ještě spasit,
zanechte svých residencí,
wertheimek a sklepů, stájí
(neb je rychle vemte ssebou),
vstupte chvatně do mé Archy,
než to vlny spláchnou s vámi.
A též vás, mé sličné dámy,
do Archy zvu na kafíčko.
Mám tu kanárky a kosy,
papoušky a holubičky,
nebude vám chvíle dlouhá.
(Módní listy nechte doma,
neboť na ples nepůjdeme –.)
A můj havran krákoravý
nebude nás dlouho děsit,
vypustím jej klovat mrchy.
Nechcete-li, nuže dobrá.
Na vás moc už nezáleží,
vy jste zralí pro potopu.
Aspoň vpusťte mi sem mládež,
68
učně, dívky, studentíky,
neb ti nadějí jsou světa.
Rychle dál! Proud krve roste,
pomalu se Archa zdvihá,
brzo vzpluje nad potopou
nad tím velkým hrobem lidstva,
popluje tak osamělá,
andělů jen zpěvy nad ní,
a kol bouřné rudé vlny.
Koncem r. 1916.
69
NA NOČNÍ STRÁŽI
Už zhasla země, nebe vzplálo,
hvězd plno, jak když naseje,
se z dálných výšin rozesmálo
tím zlatým smíchem naděje.
Tam jedna velká, jasně bílá,
rozlévá stříbrnou svou zář –
ta hledí dolů na mne, milá,milá
jak usmívavá ženy tvář.
A tam se sedm do klubíčka
shluknulo hvězdných kuřátek –
toť bílá čílka, jasná líčka
jsou mojich drahých děťátek.
A tam zas jako velké psaní
zazářil jasný Orion,
obálka, trojí pečeť na ní –
kéž by s ním jel už postiljon!
A tam své táhlé oje zdvihá
k zenitu třpytný velký vůz –
snad přichystaný tam už číhá,
by vez mne „domů“ z války hrůz.
A občas hvězda zakolísá
a padá v hloubku zraněná –
to jenom milý Pán Bůh ví sám,
zda nebudu tou hvězdou já,
12. 2. 17.
70
ROZHOVOR
Voják v zákopě
Aj, tobě se dobře o frontě zpívá,
když pěkně si sedíš u teplých kamen,
chodíš si do spolku, vydáváš Archy,
svůj kostel si chráníš a zpíváš tam „Amen“.
Básník
Oj, vojáčku milý, též na vojně byl jsem,
jsem veterán starý, bil s velkou se mocí,
a deset let trvalo tažení moje
a tisíc jsem probděl na stráži nocí.
A sotva jsem ráno zdvihl se z lože,
už fičely koule, do srdce rány –
jen z papíru byly, v tiskárně lity,
však nervy moje jsou od nich už zdrány.
Plášť mojí cti byl prostřílen celý –
leč já dál věrně sloužil jsem Pánu –
svůj prapor kříže hrdě jsem zdvihal
a k obraně nových jsem vymýšlel plánů.
Což neslyšels, jak se bouřili na mne?
jakJak z celého království na mne se sběhli?
Jak plivali na mne, že Jidáše chyt jsem,
jak do mne píchali pomluvy jehly?
Jak huláni na koních musili táhnout,
by život můj chránili uprostřed dravců?
Jak tábory lidu svolali na mne,
jak s řevem se valili zástupy štvavců?
71
Jak obžalovali mne u mojich pánů,
bych zbaven byl chleba, bych vyhnán byl z fary? –
Nuž, nech se mne trochu u kamen ohřát –
mám kapitulaci, jsem veterán starý.
Já budil jsem lid, že potopa hrozí –
teď přihnala se, já teskně se dívám –
a nemoha sám se chopiti zbraně,
nuž, vojáčkům aspoň na cestu zpívám.
13. února 1917.
72
ČESKÝ STROM
Tak zatarasen, osekaný
náš strom má růst jen ve stínu,
má nosit plody sladké many
pro cizí hostinu.
Kmen druhý stojí na výsluní,
v trávníku parku, zalíván,
korunou vzneslou hrdě trůní,trůní
jak velitel a pán.
Však tebe tlačí do zákoutí
už dlouhá, smutná století,
bys nemoh’ krásy rozvinouti –
šíp často proletí.
Však přece rosteš, pevně svíráš
zem rodnou svými kořeny
a silné větve rozprostíráš,
v zář nebe vnořeny.
Do dálky vůně tvá se ztrácí,
mohutný vzrůstáš jako lev,
a přilétají nebes ptáci,
by slyšeli tvůj zpěv.
Jen uchovej svůj zdravý kořen,
přerosteš zášť a soka hněv,
a až se skácí, věkem zmořen,
ty dáš mu dřeva na rakev.
17. února 1917.
73
OBROZENÍ
Vše bylo shnilé, zpuchřelé,
červ podryl duší vzrůst –
a lidstvo hnusné, zvlažnělé
Bůh vyvrh’ ze svých úst.
V ohni a vichru hučení
Duch svatý na zem stek’ –
v krvi a houfnic zuření
rodí se nový věk!
Ty, kteří smrt nám hlásali,
bouř smetla s katheder,
a slavně svítá do dáli
vzkříšení svatvečer.
V bludiště duchů granát pad’
a rozbil koutů spleť –
zazáří v temno, a duch mlád
uslyšel odpověď:
Že odešli jste od Krista
padli jste do bludů,
a nyní vstává očista
zas lidských osudů!
Že nechtěli jste Chlebem žít
a Krví tajemnou –
Dnes musíte se obrodit
masem a krví svou!
Ďábel, jenž směl tak dlouho set,
teď sklízí svoji žeň –
mrtvoly, trosky, krev a smrt
a záští povodeň.
74
Tak hřmí to nyní Evropou,
starý se hroutí svět –
a nad krvavou potopou
zaplane lidství květ!
Na jaře 1917.
75
VÝMLUVY
Básník k své Muse:
Muso!
Kdepak se touláš, tulačko roztoulaná ?
Proč nepřicházíš s polibkem, s drobnou písní?
Což po bojištích bloudíš, těšit vězně zákopů,
či prchlas do slunné Arkadie?
Vždyť ani tam není míru a klidu!
Tak dlouho už jsem ti nehleděl v hluboké zraky
a blány papíru čekají bílé!
Musa odpovídá:
Jak mám přijíti k tobě?
Jdu po ulicích – a vidím zástupy lidu čekat na chléb
a slyším dunět vlaky s obětmi smrti
a vidím do nemocnic raněné snášet.
A přijdu-li k tobě a klepu –
buď nejsi doma, jsi u oltáře,
neb v kanceláři spisuješ šedivou práci,
vyplácíš peníze špinavé, od bídy ohmatané,
anebo do novin píšeš válečné zpěvy
anebo odpověď soku, jenž zákeřně kousl tě v týl,
anebo starostmi sklíčen krabatíš čelo.
Leč hravý, těkavý motýl poesie,
ten sedá jen na hladké, zjasnělé čelo
a jen v bezstarostné hlavě
zabzučí veselá včelka píseň.
76
UBOHÝ SKŘIVÁNKU
Přiletěl skřivánek přes hranice –
nalezl vánice, fujavice.
Ubohý skřivánku!
Přiletěl s radostí, nenasel místečko,
kde by si upravil pro děti hnízdečko.
Ubohý skřivánku!
Odletěl zamlklý za hranice,
vrátil se – zase ty plískanice.
Ubohý skřivánku!
Jindy už vrznul o hromnicích,
letos velikonoce – a ještě sníh.
Ubohý skřivánku!
Ó, jak se těšil, že radostí divou
se rozzpívá nad naší moravskou nivou
tralala lala, chachachý chá –
zatím to severák mocný dýchá.
Ubohý skřivánku!
Tak jak ty čekáš na rozlet, vír –
tak my tu čekáme rozkvět a mír.
Ubohý skřivánku!
8. dubna 1917.
77
KASANDŘE
Věštkyně, nuž, prorokuj!
Pro Boha, jen nic už zlého!
Nač přilívat peluň svůj
do poháru přehořkého.
Prorokuj, ó věštkyně,
že už duha míru vzplane,
že už vidíš v hlubině
vstávat časy požehnané.
A co vidíš hrozného,
zadus v bolu v duši vlastní,
zdrť to srdce do svého –
my už chceme býti štastni!
Nechcem pravdy žahadlo,
chceme pokoj a smích tvorů;
rozbij pravdy zrcadlo,
kresli fatu na obzoru!
Vyplač se v své komnatě,
zakoušej tam bolest dravou
a pak v zlatě, v šarlatě
vyjdi s tváří usměvavou...
V srpnu 1917.
78
KLIP KLAP
Obuli jsme vojáčky
sami máme dřeváčky –
klip klap.
Klapou hoši, dětičky,
klapou ženy, babičky:
Klip klap.
Nejvíc klapou siroty,
co nemají na boty –
klip klap.
Po městě i dědině
klape to jak ve mlýně,
klip klap.
Už je mlýnem celý svět,
ale mouky nevidět –
klip klap.
Kéž do příští neděle
mlýn ten válku odmele!
Klip klap.
25. 8. 17.
79
ZVONEK
Muž po jezeře plavil
se zvolna k ostrovu,
tam kostelíček tyčil
věž v modrou oblohu.
Kdo v kapli té se modlil
a zvonkem hlaholil,
Bůh vyplnil mu přání,
o kterém při tom snil.
Muž přistál se svým člunem
a stanul u lana
a přemítal, co žádat
by měl teď od Pána.
„Ó, Bože! Dej mi štěstí,
otevř mi celý svět,
dej bohatství a slávy
a znalost uměn, věd! –
Ne, Pane! Ještě počkej:
Nech den už zazáří,
kdy dívku milovanou
uvedu k oltáři! –
Leč, nikoli! Ne nesmí
mi ještě zvonek znět:
Dej, by má drahá máti
se dočkala sta let! –
Ne, ne! to není hlavní“ –
a zvonkem počal třast:
„Dej, Bože můj, ať vstane
už svobodna má vlast!“
80
A zvonec nad jezerem
bouřlivě hlaholil,
že s úžasem vzhléd’ rybář,
jenž na svém člunu snil.
A zvuk ten vzbudil hory,
jež čněly nad propast,
a hora volá hoře:
Ať žije volná vlast!
V prosinci 1917.
81
PRVNÍ KVĚTEN 1918
Ó svobodo! Tvůj prapor vlaje –
mně z rukou ti jej vyrvali,
kdož znají zpupnost jen a sebe,
leč tebe nikdy neznali!
Ó demokracie! Ó pravdo!
Ó pravdo proti násilí!
Ó řáde, bratrství a lásko –
mne, tvého kněze, srazili!
A za vlajícím praporem tvým
jdou dravci, záštím soptíce,
jdou demagogie a fráze,
jdou ideálův opice.
Ti za praporem pozdviženým
se hrnou v davech, jásají –
leč kdo jej nese, kam jej nese –
to nevědí a nedbají.
A na mne hledí s pohrdáním,
jak na škůdce a tyrana –
ó lidstvo, tvoje tragedie
ta není ještě vyhrána!
Co přísná snaha, spravedlnost,
co věc a pravda, lásky žár!
Dav žádá jenom zvučné sliby
a před očima pestrý cár!
82
SLUNOVRAT
K vánocům už srdce touží:
Slunce vstává z temnot hrobu.
Den se dlouží!
Na jitřní hlaholí hluboké zvony,
na zmrtvýchvstání světla –
Kristus se rodí!
Zvěst ta chmurným obzorem letí
a šumí až v kořenech stromů,
ty novou čerpají mízu do květů.
Zvěst ta jímavě zabírá do srdcí
a starou v nich budí radost a nové písně.
Solistitium! Heliotropion!
Evoe! Aleluja!
Zas počnou kohouti zpívat
za jitřního šera,
zas počnou šveholit ptáčata sterá,
teď zvrátí se dlouhé, nekonečné noci,
jež až k polednám se táhly,
a vzplanou růžová jitra!
Buď zdrávo, světlo!
Růžoprstá Zoro!
Buď zdráv nám, Kriste,
dítě úsměvné v jesličkách,
jež záři neseš světu!
Den roste a roste, jak mladý hrdina,
Na Nový rok o slepičí krok.
Na Tři krále o krok dále.
Na hromnice o hodinu více!
Světlo! Světlo! Světlo!
Života a radosti svíce.
Minula doba hrůzy a postrachů nočních –
už plno všude kraslic velkonočních –
83
už můra svalena s prsou –
zas možno dýchat, volno hrát.
Národe, vstaň a skoč jak obr
a slav svůj slunovrat!
84
ZAČÁTEK A KONCE
1914
Vítězně hlaholí polnice
a hrozně hučí děla,
dnes přišel den, den Němectva –
nám skloní se země celá.
My potáhnem hrdě za Ural,Ural
jak litice v divém honě,
nám připadnou Bagdad s Egyptem
a v Seině se napijí koně.
Teď pozná svět, kdo Němec je,
smrt Anglii, Slovanům zhouba!
Nic není na světe nad Němce!
Tak hlaholí fanfarou trouba.
1918
Je pošmurný, tmavý listopad,
vlak moravskou žene se plání
a ve voze do koutka krčí se
tři vojáci otrhaní.
A jeden dí: Jak z pušky dým
se ztratili důstojníci,
a my jsme z fronty prchali,prchali
jak ovce před vichřicí.
Druh na to: Hladní jako psi
jsme skočili na vlaku střechu –
dost bylo jich sraženo v tunelech –
my mrzli v tom honu a spěchu.
85
A třetí: Kde jsme stanuli,
tam brali nám zbroj a šaty,
jen s nemocí v těle se vracíme
v ty naše domácké chaty.
Tak čtyry leta jsme trpěli
a co teď ze všeho máme –
jsme žebráci bídní, otroci
a Slovan své okovy láme.
Tak jeli nocí a hleděli
na hvězdy spravedlivé
a chleba kus, jejž dal jsem jim,
křoupali v měkkosti tklivé.
8. listopadu 1918.
86
VICHŘICE
Vichřice vírná
burácí světem.
Skácela trůny,
koruny smetla,
hranice mění.
Se stromu lidstva
setřásla listí,
nahnilé plody,
s praskotem větve
padají na zem,
s duněním klesá
zpuchřelý kmen.
Se stromu Církve
mnohý list uschlý
kolotá stržen
k propasti dolů...
Vichřice divá
hlučí a zpívá.
Rodí se jaro,
rodí se den...
Z archivů prašných
ježí se spisy,
moli se plaší,
pergamen lítá –
výsady, práva
vichřice divá
urvala v plen.
87
Na skále v moři
strmí chrám bílý,
kříž jeho báně
nad bouří dravou
světů a moří
věčný sní sen.
3. února 1919.
88
89
VERŠE NA POLNÍCH LÍSTCÍCH
I
Václave svatý, zbožný reku,
jenž s anděly jsi vítězil,
miláčka chraň nám v bitev jeku
a v pochodu jej těžkém sil.
Kdy české pluky v boje táhly,
Tvá nad nimi šla korouhev,
a vojín, jemuž rety spráhly,
zas k vítězství spěl jako lev.
Ó kníže náš, rač ovinouti
Své vojsko laurem přeskvoucím
a nedej Svojim zahynouti,
nám – ani budoucím!
II
II
Milý!
Jsi v šíré dáli, kde, to sotva známe,
však za tě modlíme se, vzpomínáme.
Kéž Věrověstci naši v každém boji,
jak ochráncové po tvém boku stojí!
A proti střelám, útrapám a zášti
nech Máti Boží kryje tě v svém plášti!
A v hromobití děl a šrapnelů
stůj kolem tebe hradba Andělů,
bys čist a zdráv a plný jarých sil
se v slávě vítězné nám navrátil.
90
III
III
Milený!
Slyš, tisíceré pozdravy
za tebou letí z Moravy:
Nechť v dešti střel a nesnází
tě Anděl Strážce provází!
A Svatá Máti z Hostýna
měj o tě péč’ jak o syna!
Haj národa a naši zem
a zdráv se vrať k nám vítězem!
IV
IV
Modlitba vojínova.
Ježíši dobrý, jenž jsi v bolu pněl,
stůj v boku mém, když hrozí nepřítel.
Pohlédni na mne okem laskavým:
Tys pastýř můj a já jsem dítkem Tvým!
S Tebou chci strádat, s Tebou v boje jít,
s Tebou chci vítězit neb čestně mřít.
Vše drahé své poroučím do ochrany
Tvé, Spasiteli, a Tvé Matky Panny!
V listopadu 1914.
91
MATIČKO HOSTÉNSKÁ
Spomeň si na mněmě,
nedé mně zahenót,
deť se toť nende hnót,
tade v té cegánské jamně.
K Tobě sem chodival
každé rok po žnich –
a včel mněmě roznesó
po polách, po leso
kozáce na tech svéch rožnich?
Pámbu mě tresce jož,
bevál sem bujné,
ale já vobrátím,
jestle se navrátím
ževé a zdravé z te vujne.
Matičko, nade mnó
drž svojo roko!
Jesle se obráním,
obrázek s řikáním
pověsím na Klostym boko.
Frolině doma dé
rade e v polo!
Přendo-le s veseló,
našemo kostelo
pětek pár věnojem spolo.
V únoru 1915.
92
PÍSEŇ K SVATÉMU VÁCLAVU V ČASE VÁLKY
Pozdraven buď, kníže náš,
ty jsi naše věrná stráž,
tebe ctíme, velebíme,
svatý Václave!
Přistup k Bohu našemu
na nás rozhněvanému,
zadrž prosbou, ruku božskou,
svatý Václave!
By Bůh dle své dobroty
odňal hříchů pokuty,
pros teď vroucně, pros budoucně,
svatý Václave!
Víme, že tě vyslyší,
Hospodin Bůh nejvyšší,
k tobě v pláči lid tvůj kráčí,
svatý Václave!
Národa tys obrana,
pevný štít a ochrana,
zažeň válku v pekel dálku,
svatý Václave!
Zastavej i dědice
knížecí své stolice,
zbav ho zrádců a zlých rádců,
svatý Václave!
Ať má dary moudrosti,
síly, rady, zbožnosti,
93
žehnej v boji jeho zbroji,
svatý Václave!
Na duše bojovníků,
zbitých od protivníků,
také vzpomeň, nezapomeň,
svatý Václave!
Neb k dobytí pokoje
do poslední krůpěje
krev svou dali, dokonali,
svatý Václave!
Vdovy, zůstalé panny,
vezmi do své ochrany,
zbav siroty bídy, psoty,
svatý Václave!
S Cyrilem a Metodem
stůj nad svojím národem,
aby žil s Kristem Pánem
na věky. Amen.
Podle svatojanského kancionálu upraveno.
V září 1917.
94
DOSLOV VYDAVATELŮV
Vydávám dávno slíbenou už sbírku Lutinovovu „Ve mlýně světa". Kostra její zhruba byla hotova už za života básníkova. Prošel jsem pečlivě veškeru činnost a tvorbu básníkovu za leta válečná a z kostry udělal tělo. Ve všem řídil jsem se úzkostlivě intencemi zesnulého. Chtěl jsem původně knížku doprovoditi vylíčením, jak jemné nitro básníkovo na válku a všechny průvodní zjevy reagovalo. Byla by to vsak příliš obšírná studie na thema „Básník a válka" a já knížku zatížiti nechtěl a nemohl. Jen tolik mohu říci, že Dostál-Lutinov za celá ta válečná leta z vnitřního rozechvění nevycházel. Ukazuje to nejen tato sbírka, ale jeho činnost kněžská, novinářská v „Ječmínku“, spolková a přednašečská a pak zejména charitativní ve prospěch polských a italských uprchlíků z válečného území. Po celou válku cítil Dostál-Lutinov hluboce vlastenecky. Smýšlení byl rozhodně protiválečného. Při rekvisici zvonů měl pro větší epickou báseň, konfiskovanou v „Ječmínku" v listopadu roku 1916 a proto pak už nedokončenou (jinak bych ji byl pojal do sbírky), velmi nepříjemný konflikt s vojenskými úřady, který se ho trpce dotýkal. Ostatně kniha svými verši je nejlepším dokladem a nejspolehlivějším svědkem, co hýbalo myslí básníkovou v letech 1914-1918.
V Olomouci 14. září o svátku Povýšení sv. Kříže.
Ladislav Zamykal.
95
OBSAH
Popelec 1913 7
Evropa v lázni8
Píseň v čas války a pohromy10
Fueramus pergama13
Inter arma silent musae15
Pochod armády19
Žakm naděje a důvěry21
Modlitba v čas války22
Mše svatá za mír24
Finis mundi27
Vánoce 1914 29
Sbíjí se rakev30
Hlasy lidstva32
Tažení dětí34
V červenci 1915 36
Nářek starců39
Běda, kdo by povstal40
Přijde mír41
Velikonoční modlitba42
Probuzení na jře43
Vstává nový svět45
Svatá tužba po dvou letech války47
Odplata48
Prostějovské zvony50
Poslední pozdrav odebraným zvonům51
Triumf bachantky52
Vojáčkovo snění v zákopech53
Evropě 1916 56
Rhapsodie58
Dětem60
Poslání62
[97]
Náš osud63
Abraham Shylock64
Neodvratný osud65
Řeč z okna Archy66
Na noční stáži70
Rozhovor71
Český strom73
Obrození74
Výmluvy76
Ubohý skřivánku77
Kasandře78
Klip klap79
Zvonek80
První květen 191882
Slunovrat83
Začátek a konec85
Vichřice87
Verše na polních lístcích90
Matičko hosténská92
Píseň k svatému Václavcu v čas války93
Doslov vydavatelův95
[98]
VYBRANÉ SPISY
KARLA DOSTÁLA-LUTINOVA
Pořádá Ladislav Zamykal
III.
VE MLÝNĚ SVĚTA
kniha veršů, modliteb a vzdechů z válečných let
1914 – 1919
Obálka a vnitřní výzdoba je od
akad. malířky O. Konečné-Mulačové z Prostějova
Vydala
Družina literární a umělecká v Olomouci
Vytiskly
Lidové závody tiskařské a nakladatelské,
spol. s r. o. v Olomouci
v září 1934
E: tb; 2004
[99]