PROBUZENÍ NA JAŘE

PROBUZENÍ NA JAŘE
Snem hrozným jsem se zmítal: Slyšel jsem bouře hřmět, a v drápech lític války se svíjel celý svět. A procitnu: Aj! Vesna jde sypouc květiny, a města slyším plesná a smavé dědiny. Kol v hájích hrají housle a s nebes tisíc lýr – hle, vůkol štěstí jara a usmívavý mír! Pěnkava zpívá s plotu a s výšin skřivani, a špaček zkouší notu k novému zpívání. Květ bílých sedmkrásek se dívá do vody a s věnci pampelišek jdou dětí průvody. Tam v slunném modru plynou beránky jako sen, a včelky vyletují pro zlatou kořist ven. Ač vše to vidím, slyším znít z lučin, hájů, cest, přec to vše pouhým sněním a za to pravdou jest: 43 Domy jsou poloprázdny neb mužové jsou pryč, po cizích pláních honí je kruté války bič. Třesk granátů hřmí světem a v dešti hromných střel tam po stech mladé hlavy padají v písku běl. A doma matky pláčou a ženy zoufají a vyhnanci se světem jak ovce toulají. A velká města hoří, jich věže výstřel smet – a z rozvalin se tvoří neznámý nový svět. Na jaře 1916. 44