VSTÁVÁ NOVÝ SVĚT

VSTÁVÁ NOVÝ SVĚT
Dvě léta Evropa už hoří. A nikde zásvit naděje. Co mluví papež o pokoji – zbloudilý v sněhů závěje... U prázdných krámů hladné davy, s věží už zvony sundali – kdo sláb byl, zmírá úbytěmi – i dědky k vojsku sebrali. A hledáš v novinách až konec – nervy až k prasku napnuty – a v snění procitáš, jat hrůzou – a klidu ani minuty. A dav se hrne za požitkem – pryč s bázní, kázní! – Potopa! Jen užij – zítra můžeš umřít – kdo by se staral o popa! V kazajce svěrací jsme spjati, radost se kamsi propadla, pro nic už není zájmu v duši, jsme syti války divadla. Jen mozky generálů žijí – těm přišla za věk doba žní – leč člověk míru sedí zničen, jak genij s mrtvou pochodní. Zdeptán je rozum, lidskost, krása, kol vládne jenom otroctví – a zadumanou duší táhne o konci světa proroctví. 45 Svět proti světu. Hukot moří. Pád hvězd a země třesení. Bůh nad vším jako soudce hoří a v lidstvu pláč a zděšení. A udeří-li básník do strun, jen hněv se ozve potají, po hrůzách války hrůzy míru nám z dálky bičem mávají. Toť naše obět nekrvavá a v zákopech se krvácí – tak z obětí svět nový vstává a starý v hrob se potácí. 22. května 1916. 46