VOJÁČKOVO SNĚNÍ V ZÁKOPECH

VOJÁČKOVO SNĚNÍ V ZÁKOPECH
Sedí vojáček v zákopě – ze vzdálí hučí šrapnely – sníh padá, a on vzpomíná, jak bude doma v neděli: Spinká si v měkké posteli, tu šimrá jej cos na oušku: To manželka ho políbla a šeptá: Vstávej, staroušku! On procitá a hledí kol – hle, jeho děti snídají, hned k službám Božím do svých škol se v cestu vydají. On vstává, čistě myje se – vůň zahrad v pokoji – bílé si prádlo obléká, u okna postojí. Nic. Nikde výstřel. Jenom zář jej slunce zulíbá a pozdrav zvonů z kostela se vzduchem kolíbá. Ke kávě vonné usedá, popíjí s lahodou, dým cigarety modravý se vznáší nad vodou. Pak ustrojí se, upraví mu žena vázanku a usměje se na něho,něho jak v době líbánků. 53 A potom půjde na hrubou – choť byla na ranní – a poslechne si hudbu, zpěv a trochu kázání. Pak zajde bokem do kaple, kde Antonínek náš se modlí s lurdskou Marií – poříkat Otčenáš. A pak se staví ve spolku, promluví s přáteli, a sklenku vína vypijí, že zas se viděli. Už rychle spěchá k obědu s chutí a s veselím – tak dlouho nejed knedlíku s vepřovou, se zelím! Potom si kuba zapálí, své kluky vyzkouší, zda umějí své úkoly, vytáhá za uši. – A od dcerušky dá si číst z Kuldových pohádek – pak sám si přečte z „Našince“, je-li už pořádek. A zatím máma pečlivá domyla náčiní a svátečně jde s rodinou v přírody svatyni. 54 Jdou podél říčky do háje, zkoumají úrodu, sledují rybek hravý rej a dýšou obrodu. Pak vrátí se kol hřbitova (to je ta zahrada, kam sejí drahá semena). Už slunce zapadá. Pak účty týdne sčítají, do peřin lehnou snít, jen hvězdy hledí do oken a vůkol mír a klid. A osvěženi zítra zas povstanou do práce – kéž už by pravdou bylo to, co dnes je v pohádce! V říjnu 1916. 55