Sedí vojáček v zákopě –
ze vzdálí hučí šrapnely –
sníh padá, a on vzpomíná,
jak bude doma v neděli:
Spinká si v měkké posteli,
tu šimrá jej cos na oušku:
To manželka ho políbla
a šeptá: Vstávej, staroušku!
On procitá a hledí kol –
hle, jeho děti snídají,
hned k službám Božím do svých škol
se v cestu vydají.
On vstává, čistě myje se –
vůň zahrad v pokoji –
bílé si prádlo obléká,
u okna postojí.
Nic. Nikde výstřel. Jenom zář
jej slunce zulíbá
a pozdrav zvonů z kostela
se vzduchem kolíbá.
Ke kávě vonné usedá,
popíjí s lahodou,
dým cigarety modravý
se vznáší nad vodou.
Pak ustrojí se, upraví
mu žena vázanku
a usměje se na něho
jak v době líbánků.
A potom půjde na hrubou –
choť byla na ranní –
a poslechne si hudbu, zpěv
a trochu kázání.
Pak zajde bokem do kaple,
kde Antonínek náš
se modlí s lurdskou Marií –
poříkat Otčenáš.
A pak se staví ve spolku,
promluví s přáteli,
a sklenku vína vypijí,
že zas se viděli.
Už rychle spěchá k obědu
s chutí a s veselím –
tak dlouho nejed knedlíku
s vepřovou, se zelím!
Potom si kuba zapálí,
své kluky vyzkouší,
zda umějí své úkoly,
vytáhá za uši. –
A od dcerušky dá si číst
z Kuldových pohádek –
pak sám si přečte z „Našince“,
je-li už pořádek.
A zatím máma pečlivá
domyla náčiní
a svátečně jde s rodinou
v přírody svatyni.
Jdou podél říčky do háje,
zkoumají úrodu,
sledují rybek hravý rej
a dýšou obrodu.
Pak vrátí se kol hřbitova
(to je ta zahrada,
kam sejí drahá semena).
Už slunce zapadá.
Pak účty týdne sčítají,
do peřin lehnou snít,
jen hvězdy hledí do oken
a vůkol mír a klid.
A osvěženi zítra zas
povstanou do práce –
kéž už by pravdou bylo to,
co dnes je v pohádce!